Celá příroda zjevuje Boha. A kromě toho je místem Boží přítomnosti. V každém stvoření přebývá Duch Svatý oživovatel, který nás volá ke vztahu s Bohem. Objevování této jeho přítomnosti nás vede k objevování „ekologických ctností“... Tak toto prosím neříkám já, to je parafrázovaný citát z dokumentu Národní konference biskupů Brazílie o ekologické otázce, jejž tento nejpočetnější episkopát světa přijal roku 1992. Ale mne by ani nenapadlo citovat toto hezké, ale – na můj teologický vkus – až příliš panteisticky zavánějící prohlášení. Cituje je papež František v 88. článku své velké Encykliky o péči o společný domov Laudato si´ (Buď pochválen) z 24. května letošního roku. Ale, jako ten, kdo má vést a povzbuzovat své bratry, papež citát hned ve stejném článku své encykliky náležitě koriguje: „Když o tom mluvíme, nezapomínejme, že zde existuje také nekonečná vzdálenost“ – rozuměj: mezi Bohem a stvořením – „a že věci tohoto světa nemají Boží plnost. Jinak bychom neprokazovali dobro ani tvorům, protože bychom jim nepřiznávali jejich vlastní specifické místo a nenáležitě bychom od nich požadovali něco, co nám ve své nepatrnosti dát nemohou.“ Tak takhle se mi to už líbí!

Není nad to, když může člověk pochválit samotného papeže, že...

Nyní se totiž právě vyrovnávám s velkou ekologickou encyklikou Svatého otce – a o toto vyrovnávání bych se rád podělil i se čtenáři Skleněného kostela. Držte mi palce, prosím, a čtěte. Vyhlásil jsem si letos Ekologický advent.