Kdysi, to jsem byl středoškolský student, se mi dostala do ruky starší kniha – životopis Panny Marie od českého duchovního spisovatele, už si nevzpomenu na jeho jméno ani na název díla. Ta kniha mne překvapila zbožností, se kterou byla napsána. Maria nebyla pro autora jen tak obyčejná žena, neřkuli kamarádka (jak se nás tehdy učili vnímat postavy naší víry), ale celá kniha byla prodchnuta úctou a klaněním – i jakousi z toho plynoucí slavnostností a vážností, která se mi líbila...

Číst dál...

Šel jsem s knězem, který přijel na náš tábor na návštěvu, kolem krásné horské říčky. Nezurčela, doslova zpívala. Občas se ozval z lesa hlas, který jsem nedokázal určit. „Tento svět je nepochybně past, ale to jen mezi námi, nikomu neříkej, že jsem ti něco takového řekl,“ řekl kněz – a poznal jsem, že mluví současně s nadsázkou i vážně... „Největší problém tohoto světa je, že je skutečně tak velmi krásný. Tak krásný, že samozřejmě nemohl vzniknout z ničeho,“ odmlčel se, „všechny civilizace světa od pravěku po Řím a po Řecko uznávaly nějaké bohy nebo nějakého Boha a klaněly se jim. Ale vždy se vyskytovali i ti, kteří vše duchovní odmítali...“

Číst dál...

Je to úžasné podobenství. Thajští chlapci zůstali uvězněni v jeskyni, voda dědičného hříchu jim zatopila cestu ke světlu. Sami se nemohli zachránit. Musel přijít někdo zvenčí, kdo jim přinesl spásu. „Vezmeš nás ven?“ ptáme se my, také uvěznění v jeskyni, Pána Ježíše, jako se ptali chlapci potápěčů, sotva je uviděli. „Ne, ještě ne,“ říká Pán Ježíš. Musíme ještě zůstat v jeskyni a čekat na příhodný okamžik. A pak se ponořit do smrti, se kterou nikdo z nás, uvězněných, nemá zkušenost, nikdy jsme se do ní nepotápěli, a projít ke světlu. Sami bychom se ven nedostali. On nás zachrání.

Tak jsem to udělal! ... ale po pořádku. Už v první třídě nám říkali, že když si s někým podáváme ruku, máme se mu dívat do očí. A že podat ruku a odvrátit zrak je projev hrozné nezdvořilosti. Přímo urážka. V našich katolických kostelích se tak ovšem děje dnes & denně. Je to skutečně velmi časté. Kolikrát ti při pozdravení pokoje někdo podá ruku a podívá se jinam...

Číst dál...

Žijeme v době petic. Jak je to dávno, co jste podepsali nějakou petici? Mě připadá, že podepisuji téměř každý den. Mnoho už u nás různé petice změnily – a je mnoho i toho, s čím ani o kousek nehnuly... Co je zvykem ve společnosti, projeví se vždycky nějakou formou i v církvi: také jsem zažil už řádku petic, které měly za cíl dosáhnout něčeho v církvi. Nejpodivnější (i když myslím, žel, nikoli ojedinělá) byla petice k církevním představeným proti jejich úmyslu přeložit někam jinam oblíbeného místního faráře – s podpisy sbíranými pilně v kostele i před kostelem...

Číst dál...