Je to úžasné podobenství. Thajští chlapci zůstali uvězněni v jeskyni, voda dědičného hříchu jim zatopila cestu ke světlu. Sami se nemohli zachránit. Musel přijít někdo zvenčí, kdo jim přinesl spásu. „Vezmeš nás ven?“ ptáme se my, také uvěznění v jeskyni, Pána Ježíše, jako se ptali chlapci potápěčů, sotva je uviděli. „Ne, ještě ne,“ říká Pán Ježíš. Musíme ještě zůstat v jeskyni a čekat na příhodný okamžik. A pak se ponořit do smrti, se kterou nikdo z nás, uvězněných, nemá zkušenost, nikdy jsme se do ní nepotápěli, a projít ke světlu. Sami bychom se ven nedostali. On nás zachrání.

Žijeme v době petic; to, že občané sahají k peticím, je právě tak doklad moci jako bezmoci prostého občana v naší zemi. Mnoho je toho, co už různé petice změnily (i když ne vždy držitelé veřejných funkcí přiznávali, že reagují na petici) – a je mnoho toho, s čím třeba ani opakované petice nehnuly. Co je zvykem ve společnosti, projeví se vždycky nějakou formou i v církvi: také jsem zažil už řádku církevních petic; teď nemám na mysli v kostele sesbírané podpisy na nějaký bohulibý úmysl & účel, ale petice, které měly za cíl dosáhnout něčeho v samotné církvi. Nejpodivnější (i když myslím, žel, nikoli ojedinělá) byla petice k církevním představeným proti jejich úmyslu přeložit někam jinam oblíbeného místního faráře – s podpisy sbíranými pilně v kostele i před kostelem...

Číst dál...

Bílá sobota, říká se, je nazvaná podle bílých rouch, která měli katechumeni, již v tento den sestupovali do křestního pramene; i dnes se při křtu dává šátek z bílé látky a říká se: „přijmi roucho bílé...“ Bílá sobota, den bez liturgie: až večer se bude slavit Vzkříšení – ale to bude už předvečer, vigilie, liturgie zítřejší neděle. Bílá sobota, den Pánova spočinutí za stále ještě neodvaleným kamenem v hrobě, den mezi Jeho Smrtí a Vzkříšením.

Číst dál...

Mnoho z toho, co vidíme kolem sebe, nás děsí. Domácí politika i zahraniční. Chapadla ruské propagandistické chobotnice, plížící se internetovými sociálními sítěmi do hlav stále většího počtu našich spoluobčanů. 12. dubna, na výročí letu Jurije Gagarina do vesmíru, zaznělo v OSN z úst ruského delegáta, že jeho země nevylučuje válku s USA – a to nebyl vtip. Ale přesto žijeme na Ostrově blaženosti: u nás se neválčí, nikdo nás nebombarduje, zločinnost je malá, mafie, které u nás působí, zabíjejí jen vzácně – a většinou samy mezi sebou...

Číst dál...

„Neměl žádné kamarády,“ vysvětlovala moje nevěřící kolegyně svému malému synkovi Kristovo ukřižování, když spolu zabloudili do kostela – a chlapcem tam otřáslo, když viděl kříž v životní velikosti. Jsme Kristovi kamarádi? Trpíme s ním? Římští vojáci v prvním století a kreslíři časopisu Charlie Hebdo ve dvacátém století se Pánu Ježíši visícímu na Kříži drsně posmívali. Ale ti se smáli každému utrpení, dokud nazačali sami trpět...

Číst dál...