Žijeme v době petic; to, že občané sahají k peticím, je právě tak doklad moci jako bezmoci prostého občana v naší zemi. Mnoho je toho, co už různé petice změnily (i když ne vždy držitelé veřejných funkcí přiznávali, že reagují na petici) – a je mnoho toho, s čím třeba ani opakované petice nehnuly...
Co je zvykem ve společnosti, projeví se vždycky nějakou formou i v církvi: také jsem zažil už řádku církevních petic; teď nemám na mysli v kostele sesbírané podpisy na nějaký bohulibý úmysl & účel, ale petice, které měly za cíl dosáhnout něčeho v samotné církvi.
Nejpodivnější (i když myslím, žel, ne ojedinělá) byla petice k církevním představeným proti jejich úmyslu přeložit někam jinam místního faráře – s podpisy sbíranými v kostele i před kostelem.
A pan farář petici nejen nezakázal, nýbrž dokonce, mám za to, i sám inicioval; nechtělo se mu prostě nikam pryč, což chápu.
„Podepište to,“ řekl mi jeden z nejaktivnějších sběračů signatur, „pan farář je náš otec – a oni nám berou otce!“ V odpověď jsem zakoktal cosi v tom smyslu, že panu faráři říkáme otče, což je v pořádku, ale náš Otec je v nebi, a toho nám, alespoň zatím, nikdo nebere...
A vzpomněl jsem si na jiného kněze, který říkal, že nejhorší je, když si duchovní správce vytváří ve své farnosti „malý vlastní kultík“.
Církevní autorita odpověděla moudře, poukázala na předpisy, které stanoví nějaké limity pro délku setrvání kněze ve farnosti, a v odpovědi nechyběla ani věta, která usvědčila petenty z nekřesťanského sobeckého smýšlení: „A zamyslete se prosím i nad tím, proč nechcete dopřát i jiným bratřím a sestrám to, co sami pro sebe vnímáte jako obdarování...“
Vypadá to jako maximální úspěch duchovní práce nějakého kněze, když proti jeho odchodu sesbírají věřící spoustu podpisů. Ale žádný úspěch to ve skutečnosti není.
Je to maximální neúspěch, a řekl bych, přímo kolaps jeho duchovní služby: znamená to, že vázal věřící na sebe místo na Pána.