Maminko moje, Panno Maria!
Tak – teď jsem u tebe: je chvíle modlitby, chci se modlit.
Být s tebou, hovořit se tebou. Pohledět do tvých očí, které nejsou jen oči nějaké sochy, jsou živé a vidí mě a dívají se na mě...
Maminko moje, ale... Ale to to trvalo, než jsem se přinutil vyhradit tuto chvíli k modlitbě, mít tuto chvíli jen pro rozhovor s tebou! Jeden tisíc věcí bylo důležitějších než modlitba; musel jsem se skoro násilím odtrhnout od těchto aktivit – abych se obrátil se k tobě.
A přitom: měl jsem se hned, jak jsem přišel domů, rozeběhnout k tobě, chytit tě do náruče a být rád, že jsem s tebou! Všechno ti říct, co jsem dnes prožil, a – stále ti hledě do očí – pátrat a ptát se po tvém názoru na každou z těchto věcí. Protože nikdo není tak blízko Boha jako ty, dcero Boha Otce, matko Boha Syna, snoubenko Boha Ducha!
Co mi brání? Co mě od tebe odděluje? Určitě na tebe myslím, určitě je to tak, že tě stále prosím, abys mi ve všem pomáhala – ale (ach ano, ano, je to tak!) současně si přeju, abys mi do ničeho nezasahovala, abych mohl žít tak, jak se mně chce. Bojím se tvojí odpovědi, že bude znamenat nárok, bojím se, normálně, že budeš po mně něco chtít!
Ale ty jsi tak skromná, maminko moje, dáváš mi jen to, co chci přijmout, nechceš mi dávat nic, co bys mi jinak ráda dala, ale já bych se tomu bránil... Politika je umění možného, říká se – ale tvoje láska především je umění možného. Jsi trpělivá – jako každá maminka vůči svému malému dítěti...
Dej mi, prosím, Panno Maria, maminko moje, abych aspoň takto, pomalu (i když vím, že bych měl letět do tvé náruče!) přijímal tvé dary a radoval se z kříže, který je život. A učil se milovat – protože pravá láska dává i bere – dává tím, že bere, a bere tím, jak dává, klade nárok na toho, koho miluje, protože ten milovaný je všechno možné jen ne lhostejný tomu, kdo miluje.