Největší síla na světě je lidská blbost, je to síla ještě větší než hřích, protože lidí, co nemyslí– tak mi to alespoň připadá – je o hodně víc než těch, kteří se dopouštějí vědomě těžkého hříchu; a potom: lidská blbost má většinou horší následky než hřích, především z toho důvodu, že hříchům, jakých by se rozumný člověk snad ani nedopustil, blbost dokořán otevírá bránu. Lidský rozum, dar od Boha, se hříchu brání, ale lidská blbost, to jest odmítání anebo vědomé neužívání tohoto Božího daru, hříchu umetá cestu.
V mnoha případech je nejdříve blbost, a teprve potom následuje, a často nejdříve spíš váhavě, hřích.
Ty nejhorší režimy, jak jsme je zažili v minulém století, se dostaly k moci ne proto, že lidé by si přáli koncentrační tábory, že by chtěli smrt anebo vězení pro každého, kdo má nepohodlný názor, že by chtěli mučení a rozvrat a utrpení a válku, ale proto, že uvěřili evidentním blbostem – jako že za všechno zlo na světě můžou židi, nebo že vezme-li se majetek podnikatelům, zaměstnanci se budu mít dobře.
A obdobně to platí i v rovině našeho osobního života, v našich osobních životních rozhodnutích.
Když člověk večer zpytuje svědomí, když si probírá, co udělal s dnem, který mu dal k dispozici Pán, měl by si také klást otázku: Myslel jsem dneska alespoň trošku? Kladl jsem si nějaké otázky, které mi byly nepříjemné – a pokoušel jsem se na ně najít odpověď? Studoval jsem něco? Přečetl jsem si nějaký náročnější text, k jehož argumentům jsem se musel opakovaně vracet? Odmítl jsem něco, co povrchně a prvoplánově útočilo na moje povědomí?