Člověk vydrží hodně, musí-li. Ale mnohem víc toho dokáže a vydrží, když má před sebou nějakou pěknou perspektivu. Bylo to v roce 1968. Vzpomínám si, jak mě ohromilo, když jsem jako patnáctiletý poprvé uslyšel to slovo – „Člověk je tvor futurocentrický“. Řekl to kněz Dominik Pecka na jedné ze svých přednášek o filozofii člověka, které tehdy pořádal v refektáři kláštera na Starém Brně. Co z toho plyne? Že budoucnost je pro člověka víc, než to, co prožívá teď , že jeho „centrum“ je někde jinde než v této, současné chvíli?
Je vám patnáct let, chodíte na přednášky o filozofii, církev, vaše církev, se neuvěřitelně mění a obrozuje, vynáší ze svého pokladu věci staré i nové. A i v politice a ve veřejném dění je mnoho nadějí. Sledoval jsem tehdy veřejné dění velmi intenzivně, kupoval jsem si časopisy a knihy, které dřív neexistovaly, přemýšlel jsem u zpráv.
Celá atmosféra byla plná nadějí. Lidé adorovali své politiky a věnovali se spoustě nových věcí, každý něčemu, co se dříve nesmělo anebo mohlo jen tak jaksi napůl. Bezmotorovému létání, big beatu nebo filozofii – a náboženství. Nově se do svých úřadů vraceli staří biskupové i kněží…
Většině věřících bylo k smíchu, když nás kněz Antonín Nedoma v té atmosféře všeobecného opojení s ustaraným obličejem varoval: „Nevěřte Dubčekovi, Dubček vás zradí!“
Ale nebylo málo ani nás, kteří jsme si něco takového dokázali představit.
Člověk je tvor futurocentrický.
Tedy věřící, budoucnost je vždy předmětem víry.
Jde jenom o to, v jakou budoucnost věříme: velkou, anebo malou, logickou, nebo nelogickou, vyplývající z prognóz, anebo vítající nás radostně vzdor prognózám; hmotnou, anebo duchovní, na této zemi, nebo mimo tuto zem; vzdálenou, anebo blízkou, tak blízkou, že jakákoli jen trochu vzdálenější budoucnost je nám bláznovstvím, co je doma, to se počítá.
Věříme v dobrou budoucnost, i tehdy, když nás všichni přesvědčují, že se už naše děti utopí ve slané vodě z roztálých ledovců, zničená půda nás neuživí a nebude voda ani vzduch.
Církev nás dnes více než kdy předtím vyzývá, abychom se starali o tento svět, abychom – konečně – vzali za svou péči o životní prostředí. 
Ale nezapomínáme, že zde není náš trvalý domov, že jsme exulanti – občané nebe.