„Čím jiným jsou státy bez spravedlnosti než velká darebáctví – magna latrocinia?“ kladl už v 5. století řečnickou otázku svatý Augustin. Byl-li běloruský prezident Alexandr Lukašenko optimisticky označován jako „poslední evropský diktátor“, byla to pro někoho jen metafora, pro někoho navíc poněkud přehnaná. Ale je to diktátor, a to ani ne tak ve smyslu, jak tomu slovu rozumíme dneska, nýbrž diktátor v antickém a staroorientálním rozměru. Míra krutosti a pohrdání lidskými životy, tisíci lidských životů, je nepředstavitelná. Mstít se Evropské unii tak, že někdo vozí ze Sýrie a z Iráku lidi – už tak v jejich zoufalé situaci zblblé propagandou převaděčů – jako politický kontraband, ovšem pochopitelně ne zadarmo, láká je sliby, že se dostanou do Německa, a hnát je přes hranice do Polska, Litvy a Lotyšska, je myšlenka ani ne lidská, nýbrž ďábelská. Hladoví a promrzlí lidé, které běloruský režim vyzbrojil pepřovými spreji a zatímco polské jednotky oslepuje stroboskopy, žene tyto promrzlé lidi za noci vstříc žiletkovému drátu, který na své hranice instalovali zoufalí Poláci a který prý stačí jen překonat, aby, podle lží, které vysílá běloruský režim do jejich mobilních telefonů, mohli nastoupit do autobusů, které je dovezou do Německa – tak toto je děj z arzenálu ne studené, ale už z úvodní fáze podivné horké války, děj z hlavy Adolfa Hitlera nebo Josifa Stalina, jenomže se odehrává dnes, pár hodin jízdy od našich hranic.
Člověka až napadá, proč právě Bělorusko, v čem jsou Bělorusové horší než jiné národy, že nad sebou mají takto obludnou, zrůdnou vládu? Janovo evangelium, 9. kapitola, 2. a 3. verš, čtěme: Ježíšovi učedníci potkali slepého od narození a ptali se: „Mistře, kdo zhřešil, on, anebo jeho rodiče?“ I my se domníváme, ovlivnění zkušeností kauzality z našeho každodenního života, že vše špatné musí být důsledkem nějaké snadno či třeba o něco obtížněji odhalitelné chyby. Ale Ježíš učedníkům odpovídá: „Nezhřešil on ani jeho rodiče; ale je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“