Dívám se na stránky s programem divadel, která ještě hrají v bombardovaných ukrajinských městech, Kyjevě, Charkově, Oděse, Černihově. (No, musím přiznat, že – při všem obdivu k odvaze a nasazení umělců – ne vždy jsou to inscenace, které bych chtěl vidět.) Žádné představení Činoherního divadla v Mariupolu už v této nabídce není. Dívám se na několik dní starý letecký snímek divadelního domu s nápadnou kostkou provaziště, překvapivě zachovalého ve městě zkázy a trosek. (Divadlo bylo budováno na konci 50. let, a snad proto vybaveno velikým protiatomovým krytem.) Před divadlem i za divadlem je dobře čitelný obrovský nápis v ruštině: DĚTI.

Ti, kteří něco vědí o způsobu vedení války v Sýrii, říkají, že nápis byl hrubá chyba. Takové označení ruští velitelé v Sýrii vnímali jako pozvánku k bombardování, lepší bylo udržovat místa úkrytu civilního obyvatelstva v tajnosti. (Dokud se to dělo v Sýrii, připadalo nám to daleko, neměli jsme pocit, že by se nás tyto zločiny týkaly; teď, když se to odehrává v Evropě, na břehu moře, ke kterému jsme byli zvyklí jezdit na dovolenou, najednou si celou tu hrůzu uvědomujeme.) Ze stovek lidí v krytu, jehož strop odolal bombě, se podařilo vysvobodit desítky lidí. Ale agresor je důsledný, nechce přijít o výsledky své práce: velikou hromadu trosek bývalého divadla udržuje stále pod palbou, aby záchranáři nemohli ruiny odstranit a vyvést lidi z krytu: denně sleduji ve zprávách, jestli se to už podařilo – ale nedovídám se nic. Kolik umře lidí v divadelní hladomorně?

Tak mimořádná krutost, i na poměry současné války na Ukrajině nebývalá, jaké je vystaven právě Mariupol, vytrvalé ostřelování vyjednaných koridorů pro odchod nevojáků do bezpečí, snaha o co největší ničení a zabíjení mi připadá, jako by ani nebyla ani dílem lidí, nýbrž démonů. „Bratři a sestry, právě jsme prosili Pannu Marii. Město Mariupol, které nese její jméno, se stalo mučednickým městem v trýznivé válce, která devastuje Ukrajinu. Tváří v tvář barbarskému zabíjení dětí, nevinných lidí a bezbranných civilistů neexistují žádné strategické důvody, které by obstály…,“ řekl už 13. března na náměstí Svatého Petra papež František…

Mariupol při svém založení v 18. století nebyl pojmenován přímo podle Matky Boží Panny Marie, ale podle ruské carevny, která si zvolila za své jméno Panny Marie. Marie Fjodorovna rozená Sofie Dorothea von Württemberg (1759–1828) byla manželka ruského cara Pavla I. (narozen 1754, syn Kateřiny II.) a matka deseti dětí, mezi nimi carů Alexandra I. (1777–1825) a Mikuláše I. (1796 – 1855), jedna z jejích dcer se provdala do dodnes panující nizozemské královské rodiny. Marie Fjodorovna vešla do ruských dějin jako laskavá carevna se sociálním cítěním, oddaně milující svého násilnického muže (Pavel I. byl zavražděn roku 1802 svými vlastními důstojníky). Snad má nějaký hlubší význam i to, že carevna Marie Fjodorovna je příbuzná nedávno zesnulého prvního ostravsko-opavského biskupa Františka Václava Lobkowicze; měli společného předka (a všechny předky tohoto předka), tím byl Ferdinand August Leopold, 3. kníže Lobkowicz (1655–1715), prapradědeček Marie Fjodorovny a rovněž – výhradně v mužské linii – v osmé generaci předek biskupa Lobkowicze.

Nežijeme na konci časů? Nejsme už „jako za dnů Noé“? Člověka to napadne… „Ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všechny“ (srov. Mat 24, 37–39).