Milý Františku! Dnes ti posílám do Skleněného kostela malé literární dílko. Mohlo by začínat slovy: Zdál se mi sen… V dřívějších dobách se alespoň občas našli mocní a bohatí lidé, kteří se na stará kolena obrátili. Nevím, proč by tomu tak nemohlo být i dneska. I když tím svým snem mířím hodně vysoko! Oválná, potemnělá místnost připomínající zámeckou komnatu. Za stolem sedí dvě ženy a starý muž. Okna odráží záblesky životem tepajícího velkoměsta. Ten muž jako by nevnímal... 

Číst dál...

Věřícího čtenáře by mohl po 150 letech zajímat pohled na tehdejší církev, i když to není hlavní téma. Je tu jenom krátký výjev dětského pohřbu, kdy do domu smutku přijde kněz s kostelníkem: kněz má „od přírody nevlídnou, odpuzující tvář“, kostelník je „postavy trpaslické s obrovskou hlavou a nevylíčitelným výrazem idiotismu v tváři“...

Číst dál...

Jsme míčky vyhozené vzhůru.

Náš život je let

na několik let,

tam, zpět.

 

A dopadáme unaveni.

 

Ptáme se

meteoritu,

který leží vedle nás

na studené zemi:

 

Jaké je to ve vesmíru, bratře?“