Milí čtenáři! Je mi už 83 let. Na naléhání mé mladé sousedky se s vámi podělím o svůj životní příběh, abych vydala svědectví o životě v komunismu a o tom, že když člověk zůstane věrný Pánu Bohu, On ho nikdy nenechá na holičkách.
Pocházím z věřící rodiny z malé vesnice. Moje dětství bylo fajn, až na to, že jsem zažila válku. Vzpomínám si, že když jsem měla tři a půl roku, maminka mě poslala do obchodu pro kvasnice. Už jsem se vracela a byla jsem právě před domem sousedů, když jsem uviděla, jak vedle kostela letí letadlo, klesá a přibližuje se mým směrem. Sousedé na mě křičeli: „Lehni si, lehni si!“, ale já jsem byla malé děcko, neposlechla jsem je a místo toho utíkala do jistoty – domů za maminkou. Kromě mě byl na ulici ještě jeden chlapec, tak se utíkal také schovat k nám. To letadlo tehdy nespadlo, ale poblíž našeho domu shodilo dvě bomby. Jedna z nich zabila pána, který bydlel poblíž obchodu, kam jsem šla pro kvasnice.
Tento zážitek mi způsobil takové trauma, že se dodneška nemůžu dívat na válečné filmy. Na takové filmy jsme přitom chodívali se školou, ale po prvním promítání jsem řekla doma, jak to na mě působilo, a tatínek šel poprosit učitele, aby mě už z dalších takových produkcí omluvil, což se stalo.
Měla jsem strašně hodného dědečka, kterého jsem měla hrozně ráda. On mě s sebou často brával na cesty. Jezdívali jsme třeba na poutě nebo k jeho dceři (mojí tetičce), která byla řeholnicí v nedalekém městečku. Do roku 1950 dělala v tamní škole ředitelku. Poté ale komunisti v rámci Akce Ř sestřičky internovali do Bílé Vody v Jeseníkách, což je až na hranicích s Polskem. I tam jsem za sestřičkou jezdívala. Třeba i na týden.
Na základní škole jsem měla vždycky výborný prospěch. Mívala jsem samé jedničky, maximálně jednu dvojku a v 8. třídě jsem podala přihlášku na gymnázium. Ráda jsem cestovala a chtěla jsem se stát letuškou. Ale před přijímacími zkouškami k nám domů přišel třídní učitel a řekl taťkovi, abych na přijímačky nechodila, protože mi dali tak hrozný posudek, že se stejně na gymnázium nedostanu. Na přijímačky jsem tedy nešla.
Zůstala jsem po škole doma a dělala jsem, co bylo potřeba – především práce na poli a ve chlévě. Později jsem začala chodit do zemědělské mistrovské školy, to ale byla jen zimní škola, vyučovalo se od listopadu do března. Chodila jsem tam dva roky a nakonec dělala závěrečné zkoušky, kterých se jako přísedící účastnil soudruh z okresního národního výboru. Po zkouškách za mnou přišla třídní učitelka, prý abych šla do sborovny. Tam na mě čekal ten soudruh z okresu. „Tvůj tatíček nechce podepsat vstup do družstva, že?“ řekl. „Tak až podepíše, přijď za mnou.“ To bylo v roce 1959. Komunisti nám pořád měnili pole za horší a horší a samostatně hospodařit bylo čím dál tím těžší, takže nakonec v tom roce 1959 roce taťka vstup do družstva podepsal a já jsem šla za tím soudruhem na okres. On dal pokyn svému spolupracovníkovi, aby mě odvezl na družstvo (JZD, „Jednotné zemědělské družstvo“, jak se tehdy říkalo) do sousední vesnice, kde jsem měla dělat pomocnou účetní. Já jsem mu řekla: „Ale já neumím nic, nebyla jsem ve škole.“ A on na to: „Já vím, že se to naučíš.“ Na družstvu jsem pak skutečně dělala pomocnou účetní, ale i další ekonomické práce. Hlavní ekonom jezdil s pásovým traktorem a celou svou práci nechal jen na mně – a já jsem se všechno, co bylo potřeba, naučila...
Jednou za mnou přišel předseda družstva a řekl, že budu ekonomka. Prý vidí, že stejně už vykonávám všechnu práci a není spravedlivé, aby měl kolega dva platy, a já dělala všecko durch marš. A tak jsem stala ekonomkou.
V té době jsem se vdala. Můj manžel pracoval jako učitel v podhorské vesnici, kam docházely děti z roztroušených samot. Tamní lidé si školy tak vážili, že když jednou v zimě přišla opravdu velká chumelenice a sněhu bylo po pás a učitelé čekali, že nikdo nepřijde do školy, rodiče přivezli své děti na saních a nechyběl vůbec nikdo.
Ale to jsem odbočila, takže ještě k naší svatbě. V neděli před svatbou jsme měli v kostele ohlášky a v úterý přišel dopis, aby se ve čtvrtek manžel dostavil na okresní národní výbor. Tušil, o co půjde, a už předem si začal hledat jinou práci. Našel ji v továrně jako dělník.
Jeho tušení se naplnilo. Ve čtvrtek přišel z okresu domů a řekl, že ho z učitelského místa propustili. Řekli mu, že pokud chce dál učit, nemůže mít svatbu v kostele. A on už měl novou práci.
S manželem máme tři děti. Než se narodil nejstarší syn, pracovala jsem, jak víte, jako ekonomka v JZD. Ale protože moje maminka neměla žádný důchod a mateřská byla tehdy jen tři měsíce, dala jsem výpověď a zůstala jsem se synem doma. Jednou k nám přišel soudruh ze Zemědělské správy, kterého jsem znala, když jsem dělala ekonomku, a přesvědčoval mě, abych šla pracovat k nim. Nastoupila jsem na Zemědělskou správu, ale bylo to od nás daleko a doprava do zaměstnání byla složitá. Řekla jsem šéfovi, že už takto dál nemůžu cestovat, že to pak musím nadpracovávat, a on mi našel práci jinde, blíž k domovu.
Když jsme měli třetí dítě, moje maminka onemocněla rakovinou. Byla doma, a já tedy mohla jít do práce.
Tehdy jsme na JZD měli předsedu takového dobráka. Došlo ale k personální změně a on odešel na okres jako kádrovák. Nastoupil nový předseda a ten měl zase takový zvyk, že nám ráno všem ponaléval štamprli slivovice – to mělo ten pozitivní efekt, že nikdo nemarodil. Co se mě týče, za celý svůj pracovní život jsem marodila jen 50 dní.
Naše družstvo se sloučilo se sousedním družstvem. Měla jsem tam sice vlastní stůl, ale neměla vlastní práci. Jen jsem chodila pomáhat kolegyním, kdo co potřeboval. Agronom to zřejmě viděl, a tak se rozhodl mě otestovat. Jednou mě zavolal k sobě do kanceláře a dal mi za úkol, abych mu vypracovala všechny papíry. Hned jsem na to sedla a za chvilku jsem to měla hotové. Mezitím mi ale zatelefonoval můj bývalý šéf a nabídl mi práci blíž k domovu. Byla jsem ráda a souhlasila, ale odnesla jsem ještě agronomovi ty vypracované papíry. On byl v šoku, říkal, že za tak krátkou dobu to není možné udělat. Já na to: „Tak to zkontrolujte, jestli je to dobře!“ Než jsem přišla zpátky do kanceláře, volal mně předseda, abych přišla k němu. Tam už seděl i s agronomem, že mi musí přidělit nějakou práci. Já jsem jim ale odvětila, že jsem dostala nabídku blíž k domovu a že odcházím. V novém zaměstnání jsem dělala účetní, a když odešel ekonom, tak i ekonomku. Když jsem tam pracovala několik let, pozval si mě kádrovák a sdělil mi, že když chodím do kostela a nejsem členka komunistické strany, musím přejít na nižší pozici účetní a na místo ekonoma bude přijat někdo jiný. Tak se i stalo.
Od dětství jsem měla touhu poznávat svět. Na gymnázium jsem se kdysi hlásila proto, že jsem se chtěla stát letuškou. Od roku 1987 jsme začali do zahraničí cestovat s družstvem. Nejprve do Jugoslávie včetně Černé Hory, kde jsme autobusem každý den jezdili na výlety. To se mi moc líbilo. Potom do Ruska, do tehdejšího Leningradu. Odtud jsme letěli do Helsinek a odtud do Moskvy. Vzpomínám si, že v Moskvě byl nepředstavitelný nepořádek a hodně bezdomovců. Pokračovali jsme na Krym, do Arménie a do Gruzie. Tam na rozdíl od Moskvy a Leningradu nebyl takový nepořádek, takže se mi tam líbilo.
Po sametové revoluci jsme začali cestovat také soukromě s manželem. Tak jsem byla znovu ve Finsku, putovali jsme do Lurd a odtud přes všelijaká města do Fatimy. Cestovali jsme do Španělska, do Sevilly a na Montserrat, poté do Itálie a odtud do Lichtenštejnska. Následovala cesta s družstvem do Izraele, kam jsme jeli přes Řecko a Turecko. Z toho vidíte, že Pán Bůh mi můj dětský sen o cestování splnil měrou vrchovatou.
Celý svůj život jsem chodila do kostela a nikdy jsem nepřestala věřit v Pána Boha a věřit Pánu Bohu a On se mnou byl na každém mém kroku. Nikdy mě neopustil a moji víru a důvěru mi vracel.
Držel nade mnou svou ochrannou ruku a naši rodinu zahrnoval požehnáním. To jsem vám svým zevrubným vyprávěním chtěla sdělit.