Stále se mi honí hlavou, co se stalo s lanovkou na Ještěd.

I já jsem s ní letos v létě jel, pamatuji si přesně, kdy to bylo.

Udělal jsem si výlet se svým kmotřencem do Jizerek 8. září, večer jsme pak byli na mši svaté v Jablonci. Nebylo to náhodně vybrané místo, je to kraj, kam jsme s mojí manželkou leta jezdili na dovolenou, ještě před svatbou, pak s malým synkem a i dnes tam rádi zajedeme.

Jízdu lanovkou jsme nikdy nevynechali.

Byla pro mě symbolem určité stálosti, jistoty, že když tam přijedu, lanovka tam bude a bezpečně mě odveze na kopec, do úžasné restaurace s kruhovým výhledem.

Dokonce jsme oslavili v této stavbě od architekta Hubáčka 15. výročí naší svatby. Strávili jsme tam s manželkou noc a byl to nezapomenutelný zážitek. Máme výročí na svatou Annu, takže jsme pozorovali krásný západ slunce při večeři a v pokoji jsme si připadali jako v kosmické lodi. A i tehdy zde byla ona lanovka, kterou jsme se svezli.

A najednou tato jistota zmizí. Vím, možná malichernost, ale pro mě, citlivého člověka, věc podstatná. Tolik jistot v poslední době padá, a tak mě ta lanovka mrzí o to víc.

V létě s námi nahoru i dolu jel stejný průvodčí. Ani nevím, jak přesně vypadal (díky tomu pitomému respirátoru), byl to ale mladý kluk. Co když to byl zrovna on, kdo zemřel? Nevím, psali jen, že vyhasl mladý život. Neznal jsem ho, ani jsme spolu nepromluvili, ale byl ty dvě jízdy s námi. Není jedno, že zemřel on nebo nějaký jeho kolega. Mám z toho takový divný pocit. Dost se mě to dotklo...