Malý pokoj, dvě postele, dva stoly, třetí patro, rok 2012. Studentheim (kolej) Don Bosco, provozovaný kongregací salesiánů. V kdysi císařském městě na temném Dunaji. Semestrální studijní pobyt Erasmus. Rozhlížím se: kdo asi bude na té druhé posteli spát? Bude chrápat? Bude se učit do noci jako já? Bude mu vadit, že svítím? Ono pro někoho, kdo pochází ze čtyř sourozenců jako já, je jednoduché se přizpůsobit.Teď mě však zaměstnává připojení k internetu. Za chvíli mají skypovat naši. Klepu tak na vedlejší pokoj. Dva snědí studenti mezi hromadou věcí. Jsou ze středoamerické Guatemaly, jak se později dozvím. Jejich němčina je ale excelentní. Jsou tu už dlouho. Pomoc je okamžitá. Z kufru vytahuji plechovku Plzně. Sousedům se rozzáří oči. „Pilsner Urquell,“ nejlepší pivo!
Sidebar
RSS
Fejetony
Jak jsme seděli na lavičce, Mohamed, Molnár, Kim a já...
V roce 1987 vypukla v Sovětském svazu slavná perestrojka, kovaní soudruzi začali správně tušit, že je to začátek konce jejich milovaného režimu, a socialismus počal pomalu roztávat. K mé smůle však netál dost rychle..
Jak jsem se octl před okresním tajemníkem KSČ...
Gymnaziální léta! Snad nejkrásnější období života lidského. Člověk je neuvěřitelně v kondici, nic ho nebolí, svět je krásně barevnej, holky jsou krásný a životní plány dostávají první kontury... Měl jsem velké štěstí, že jsem studoval na provinčním gymnázium v malém městečku Novém Strašecí...
Jak jsem se Pánu Bohu neztratil...
Kostely tenkrát ještě nebyly vykradené, ale stát na jejich údržbu nedal ani korunu. A církev žádné vlastní peníze neměla. Vlhké, nevymalované, s elektrickými rozvody z první republiky. Se všudypřítomnou smíšenou vůní zatuchliny a kadidla. Doteď si tu vůni, vedle pozdějších čichových vjemů třeba z chmelových brigád, dobře vybavuji. Pro malého kluka to ovšem bylo prostředí všechno jiné, jenom ne inspirativní...
Jak jsme (ne)vycházeli s režimem...
Asi žilo v sedmdesátých letech dost lidí, kteří si nespravedlnost komunistického systému vůbec neuvědomovali a kromě nevýkonnosti hospodářství se jich režim nijak zvlášť nedotýkal – nebo z něho dokonce různě těžili. Tak mezi tuhle skupinu jsme nepatřili. Moji rodičové dobrovolně přijali roli černých ovcí rodu, zatímco strýcové a tety se k režimu chovali přátelsky a v nejlepším případě neutrálně. Jedinými potenciálními nepřáteli socialismu mezi příbuznými byli děda s babičkou z otcovy strany. Ne pro svůj třídní původ nebo bohatství, byli chudí jako ostatně všichni moji předci, ale pro svou křesťanskou víru...