Asi aby nás poněkud odškodnila za koronavirus, připravila nám příroda nádherný podzim. Sluníčko, modrá obloha – a jelikož je pořád ještě zelená tráva, člověk by na chvíli snadno podlehl dojmu, že je jaro. Situaci kolem čínské chřipky se snažím moc nesledovat – dospěla jsem k názoru, že je to velmi prospěšné pro duševní zdraví. Vždycky jen juknu, co nám zase zakázali a povolili. Vládní opatření vlády jsou leckdy velice diskutabilní a ne vždy řízená ohledy epidemiologickými. Spíše jako by se snažili zničit i drobné a soukromé podnikání a ukousnout nám další kus našeho soukromí a naší samostatnosti. Ale vyrojily se podzimní druhy hub!

Číst dál...

Dny jsou stále kratší a udržet si výdrž je těžší a těžší. Ráno v osm se ze tří místností ozve: „Dobré ráno…“ To se každé z dětí připojuje k online výuce. U prvňáka sedím (z boku, takže mě na obrazovce není vidět a můžu dopít ranní čaj) a podám tu vystříhaná písmenka, tu sešit, pomůžu najít stránku ve slabikáři nebo v matematice...

Číst dál...

Poslouchám – zas jednou po čase – Otázky Václava Moravce. A mám víc otázek než sám Václav Moravec. V růžovém stanu z průsvitného tylu sedí (stále ještě) ministr zdravotnictví Roman Prymula, zločinec, který se courá po nocích bez roušky, káže vodu, a přitom v zavřených hospodách pije víno, přesněji řečeno kafe a tonic – ano, víme i to, co se na té schůzce pilo, jen jaksi nevíme, proč se účastníci sešli, o čem ve skutečnosti jednali, ani to, kdo všechno tam byl...

Číst dál...

Po dlouhé době vyrážím ke zpovědi do bývalého premonstrátského kláštera. Snad bych tam měl dostat i přijímání. Po dvou měsících můžu delší dobu spočinout v kostele a modlit se. Když chci odejít, neboť nikdo s eucharistií nepřichází, zastavujeme mě venku nějaký muž. Jestli chci k přijímání, musím k paní kostelnici. Den se rozjasňuje...

Číst dál...

V našem městysi je umrtveno prakticky vše. Hostince, kulturní akce, dokonce je zrušena i většina plesů plánovaných v zimě. Úřad městyse má otevřeno jen v pondělí a ve středu, vždy pět hodin. Lidé, kteří přijdou mimo tuto dobu, se občas domáhají vstupu a nadávají naší paní účetní, že jim nechce vyhovět. Je to celé těžké! Vnuk chodí do první třídy, paní učitelka je z přerušení výuky celá nešťastná. Má sestra v karanténě je. Pracuje jako ošetřovatelka v domově pro nemocné s Alzheimerovou chorobou a minulý týden pacienty ošetřovala pedikérka, která následně onemocněla. Víc než o sebe se ovšem bojí o klienty!

Číst dál...