Jak my chlapi stárneme, sílí u nás sklon vyprávět si příběhy předků. A tak mi táta nedávno přiblížil několik detailů ze života mého prapradědečka Antonína. Jeden je zvláště poučný a dá se z něho vyvodit moc pěkné naučení pro naši dobu.
Rodina mého předka bydlela v obci Doksy nedaleko města, tehdy městečka, Kladna. Vesnice stojí ve svahu a obecní studna se nacházela, celkem logicky, dole pod kopcem. Protože o vodovodu se tehdejším obyvatelům mohlo leda tak zdát, docházelo se s putnou pro vodu. A tuhle práci vykonávaly výhradně ženy. Muži, živitelé rodin, kteří dřeli v nedalekých šachtách nebo pracovali na polích, by se k téhle domácí práci nikdy nesnížili. Můj dědeček se díval na svou sedřenou ženu Františku, jak se s těžkou putnou lopotí do kopce, a bylo mu jí líto. Jenže pomoci jí nemohl. To by večer s chlapama v hospodě nevydržel.
„Padavka, co s ním žena mává! Ženská má bejt dělná a to by si i ty naše mohly začít vymejšlet. Ať tě to, Tondo, pro všechny svatý, příště ani nenapadne!“
Dědeček problém vyřešil šalamounsky. Počkal vždycky, až se setmělo, a potom tajně nanosil babičce vodu do díže na celý den. Jestli byl při tom „poklesku“ přece jen přistižen, se v tom příběhu neuvádí.
Často dnes slýchám, že žijeme v těžké době. Záleží na tom, z jakého konce se to vezme, ale z jednoho úhlu pohledu je ta dnešní doba přímo debilní. Mám tím na mysli naši povýšeneckou a narcistní snahu soudit činy našich předků. 
Pro ilustraci dávám k dobru další rodinný příběh, tentokrát syna výše zmíněného předka, Antonína v pořadí třetího. Tomu bylo v roce, kdy se císařpán rozhodl pro odvetu za smrt následníka trůnu, čtyřiadvacet let. Netrvalo tudíž dlouho a pradědeček se ocitl na frontě kdesi na Balkáně. Jako skvělý muzikant se sice dostal k vojenské hudbě, ale to ho před službou v zákopech neuchránilo. Někdy během roku 1916, přesnější datum není známo, přiletěl šrapnel a zasáhl vojína Valera do hlavy. 
Zranění vypadalo děsivě a dědeček, jak se říká, chytil příležitost za pačesy.  Začal mluvit z cesty, spolubojovníky nepoznával, v noci křičel ze spaní. A tak z polního obvaziště putoval přes polní špitály až do pražské Invalidovny. Naděje na propuštění z vojenské služby rostla, ale vyhráno děda neměl. Rakouský zdravotnický systém byl pověstně důsledný, už jen proto, že takových „odhodlaných“ bojovníků, jakým byl můj dědeček, bylo mezi Čechy nepočítaně.
Dědu umístili na psychiatrické oddělení a podrobovali nejrůznějším zkouškám a vyšetřením. V případě odhalení hrozil v tom lepším případě návrat na frontu, v tom horším vojenský soud za vlastizradu.
„Chlape, já dobře vím, že simulujete, ale když vám to vyjde, tak já vám to přeju!“ uslyšel jednou v noci děda. To promluvil mladý lékař, který už také vyhlížel Československou republiku. A poskytl dědovi nedocenitelné rady, jak tím martýriem úspěšně projít.
Na jaře 1917 dědečka z armády propustili. Vrátil se k rodině do Kamenných Žehrovic. K manželce a jejím dvěma dětem z prvního manželství, ale také k tříletému Toníkovi, mému dědečkovi. V propouštěcím listě je to napsáno vzletně, ale shrnout to lze tak, že propuštěn byl, stejně jako slavná literární postava jeho spolubojovníka, pro blbost.
A protože do konce války zbývalo ještě půl druha roku a s dědečkem putoval do rodné vsi na místní četnickou stanici rozkaz infanteristu Antona Valera sledovat a v případě zlepšení jeho stavu věc neprodleně hlásit, byl děda nucen hrát blba dál. Dobrý muzikant a vyučený zedník se toulal po obci, sousedy nepoznával, mumlal si nesrozumitelně pod vousy a většinu času trávil v lese, kde se nepozorován mohl chovat normálně. Dá rozum, že při muzice na svou violu hrát nemohl a zednické řemeslo také dočasně viselo na hřebíku. Prababička dřela do úmoru, aby tři hladové krky a dědu k tomu uživila. Co si v té době pradědeček od své choti vyslechl, si umím živě představit.
Po skončení války se do práce i k muzice vrátil, ale můj táta, který pradědu do svých osmi let zažil, rád dodává, že ono tříleté simulování duševní poruchy nezůstalo bez následků!     
U vědomí toho, co se v následujících sto letech událo, by bylo snadné konstatovat, že děda byl vlastizrádce, který přispěl k rozpadu Rakousko-Uherska, bez něhož by možná nebyla další světová válka a komunisté by se u nás moci nechopili. Byli bychom respektovanou konstituční monarchií, takovou Evropskou unií v menším provedení, a do nějakých sedmdesátých let 20. století by nám vládl moudrý a zbožný panovník, kterého dnes uctíváme jako blahoslaveného (i když tím dlouhým vládnutím by asi o to blahoslavení přišel).
Místo toho, aby hrdinně bojoval, praděd opustil své druhy na frontě, vykořisťoval svou manželku a dával špatný příklad svým dětem i sousedům. A dalo by se pokračovat dál, ale já, který jsem na frontě jaktěživo nebyl, a troufale doufám, že ani nikdy nebudu, a to stařičké mocnářství si taky nemístně idealizuji, pradědečka soudit nedovedu.