Uprchlická vlna v Evropě zasáhla i vnitřní politiku v České republice. A to přesto, že od začátku roku naše země zaznamenala příchod pouhých 8 tisíc ilegálních imigrantů a jen 122 z nich zde požádalo o azyl. Imigrační krize zasáhla hraniční a průchozí země a Německo, ostatních států se dotkla jen nepatrně. Přesto se u nás stala nejsledovanější politickou událostí a představuje tak jedno z našich prvních skutečně evropských politických témat. Málo povzbudivá je celoevropská absence skutečných demokratických lídrů, která se v této situaci ukázala. Vzácnou výjimku představuje německá kancléřka Merkelová, která se svými postoji opřenými o morální hodnoty uspěla nejen dle časopisu Time, který ji vyhlásil osobností roku.
Znepokojivé je selhání evropské agentury Frontex koordinující zajištění vnější evropské hranice, jež se řeší s půlročním zpožděním. V plné nahotě se vyjevil krach dosavadní integrační koncepce postavené na základě levicově liberálního multikulturalismu. Tragicky působí úprk podstatné části Evropanů, kteří již ztratili svoji identitu, od humanitních a křesťanských hodnot, jakmile se objeví nějaké závažnější problémy. Kolaps prožívá demokratická pravice, která se odvolává na křesťanství, a vykládá biblické poselství zcela v rozporu s tisíciletým výkladem jeho obsahu ze strany církví. To jsou plody evropského vytrvalého odmítání křesťanství a náboženského rozměru veřejného života, což je dodnes některými vykládáno jako kritérium pokrokovosti současné doby. Pokud tyto postoje – a náhlé záchvaty záliby v „teologii“ v rozhovoru s jejich nositeli – důkladněji analyzujete, zjistíte, že za cynickým výkladem odmítnutí pomoci bližnímu v nouzi a jeho skandální legitimizací křesťanstvím se ukrývá čisté sobectví, tedy nezvládnutelná obava, že Evropané kvůli pomoci příchozím přijdou o svůj blahobyt. Smutné svědectví o rozporu s pontifikátem papeže Františka vydávají mnozí katolíci, kteří splývají s přístupem konzumní společnosti, a není výjimkou, že pro své jednání nacházejí oporu ve veřejném vystupování svých nejvyšších představitelů.
Rozumnější linii protiuprchlických postojů české pravice představuje legitimní obava z bezpečnostního rizika. Rozhodně je třeba odmítnou dychtivě vyhledávané a z pochybných zdrojů šířené zprávy, že každý uprchlík či každý muslim je terorista, že žádný z v Evropě žijících muslimských přistěhovalců a jejich potomků se ve skutečnosti neintegroval. Navíc je zarážející, že ani konzervativně pravicové strany nenabízejí žádný společenský koncept integrace cizinců. Jsme svědky zlomového okamžiku, kdy ani ti Evropané, kteří se hlásí ke křesťanským kořenům a k odkazu minulosti, nejsou schopni aktualizovat po tisíciletí osvědčené zásady evropské integrace, jež se uplatnily při evropeizaci mnoha národů světa od konce antiky až do počátku globalizace. Příčinou je absence hodnot v dnešní evropské společnosti, o které se dosavadní úspěšné nástroje integrace a inkulturace opíraly. V duchovní a ideologické rovině jsme svědky kolapsu pravolevého schématu našeho politického systému. Jeho logickým důsledkem je příklon k extrému.
Je pozoruhodné, jak malou pozornost vzbuzuje zcela jiné riziko dalšího politického vývoje, které však nespočívá v ohrožení bezpečnosti a svobody zvnějšku, ale zevnitř. Plíživě, prakticky zcela bez odezvy velké části politické reprezentace, zejména na straně liberální demokratické pravice, začíná nástup populismu, příklon celých společenských skupin k extremismu, narůstající netolerantní projevy, záplava nenávisti a vyhrožování, vzrůstající agrese na veřejnosti, vytváření seznamů nepřátel a vlastizrádců. Za vším tímto děním stojí posun v posuzování aktuálního dění od věcnosti a racionality k emotivní vypjatosti, jehož jmenovatelem je strach. Strach, často neoprávněný, uměle vyvolávaný mediálními informacemi a záměrně stupňovaný některými politiky. Počáteční konflikt mezi obhájci pomoci uprchlíkům, zvanými „sluníčkáři“, a realisticky se tvářícími pragmatiky, kteří poukazují na kulturní odlišnosti příchozích, ale i na bezpečnostní rizika, se nenápadně posouvá ve střet mezi stoupenci tolerance a obhájci svobody na straně jedné a politiky s autoritářskými sklony a skupinami občanů požadujících vládu silné ruky na straně druhé.
Je ostudné a směšné, jak snadno podléhají panické hrůze a atmosféře strachu občané již dvacet pět let svobodní. Velkohubě mluví o válce s islamismem a ISILem, avšak při prvních výstřelech v Paříži mají všichni v Praze hned „plná kaťata“. Je komické a hloupé, jak vášniví rádoby vlastenci a obránci národní identity se bojí, že s příchodem jednoho až dvou milionů muslimů mezi 450 milionů osvícených a liberálních Evropanů, převážně ateistů nebo matrikových křesťanů, ztratí všichni domácí do Nového roku svoji identitu a stanou se vyznavači proroka Mohameda. Nevím jak kdo, ale ti, kteří jsou si svojí identitou, svým přesvědčením jisti, nemusí propadat bezhlavé panice. O ztrátě identity mluví hlasitě především ti, kteří žádnou nemají. Takovíto představitelé jsou karikaturou nejen demokratických elit pro zjevnou absenci vůdcovských schopností, ale i karikaturou hlavních ctností svobodných občanů, kterými jsou jak rozvážnost, tak odvaha a odhodlání. Společenské stavy panické hrůzy, ustrašenosti v míře u nás vyšší než v západní Evropě jsou dědictvím a důsledkem komunistické deformace všech Východoevropanů. Každá diktatura vládne pomocí atmosféry strachu, který umí důmyslně vyvolávat. Není proto náhodou, že dnešní bláznivá atmosféra připomíná hysterii z doby studené války, kdy v každé škole, úřadu a fabrice byly sklady s gumovými „ksichty“ s chobotem, údajná nezbytná obrana před neodvratným jaderným konfliktem s militantním a agresivním kapitalistickým Západem. Blížící se apokalypsa byla tématem nesčetných školení a ideologického působení masmédií. A lidé se strachovali a zdá se, že se báli docela rádi. I tehdy dodával strach smysl dění v situaci, kdy evropské hodnoty byly pošlapány, lživé ideologie ztratily svoji věrohodnost a na duchovním obzoru se neobjevoval nikdo, kdo by zastával pravdivá stanoviska. Až k nám byl poslán polský papež s tak prostým poselstvím: Nebojte se! Vyvolávání atmosféry strachu a nenávisti poukazováním na nebezpečné úmysly nepřátel ovládá nejen režim v Severní Koreji, ale i Vladimir Putin v Rusku. Takováto atmosféra vylučuje existenci svobodné společnosti a demokracii. Není překvapením, že se lží a atmosférou strachu jakožto s volebním nástrojem a strategií k dosažení osobních mocenských cílů tradičně pracuje prezident Miloš Zeman. Smutnou skutečností zůstává, jak iracionální emoce paralyzují schopnost společnosti poučit se z neblahých zkušeností z minulosti.
Ještě nebezpečnější je, když podstatu tohoto procesu a výsledky jeho směřování nejsou schopni rozpoznat společenské elity a demokraté z řad konzervativně liberální pravice. Skutečně nebezpečné je, když se odehrává to, co nyní vidíme v naší zemi, nikoliv pouze v naší televizi. Jako při vystoupení kouzelníka je pozornost všech odvedena takovým směrem, aby si málokdo povšiml, co se ve skutečnosti děje, jakou proměnou naše společnost a politika procházejí, jak je se skutečností manipulováno a jak nebezpečně blízko je k naplnění přání velkého manipulátora uspokojit své frustrované ego získáním moci nad svými spoluobčany a zbavit je tak svobody s jejich souhlasem a za podpory a pomoci těch, kteří se vydávají za strážce svobody a demokracie. Pokud se nestane velký zázrak, zaslechneme brzy smuteční pochod na pohřbu české konzervativně liberální pravice. Zdá se, že ani po dvou letech, které zatím strávily obě pravicové strany, ODS a TOP 09 společně v opozici, nenašla tato část spektra věrohodné lídry schopné dostát úkolu, který je dnes jejich největší výzvou.
Do té doby, než se noví prozíraví politici objeví, musí jejich roli nahradit rozhodné a statečné aktivity občanské společnosti, aby zabránily dalšímu rozkladu demokracie a hrozící opětovné ztrátě svobody. Jedno je třeba se svatým Janem Pavlem II. zopakovat: Nebojte se. To je totiž podstatný obsah křesťanského poselství, proti němuž se mnozí jeho dnešní vykladači prohřešují.