Kácet náhrobky padlých vojáků z druhé světové války je jistě ohavnost, házet kanalizační dekl z Nuselského mostu je nepochybně zločin, stejně tak jako kladení těžké překážky na koleje, po kterých jezdí vlak; žádný trestní soudce nemusí mít výčitky svědomí, odsoudí-li lidi obžalované z takového jednání – naopak, musel by mít výčitky svědomí, kdyby je neodsoudil. Něco jiného ovšem je, odsoudí-li soudce v souvislosti s těmito činy člověka, který se jich nedopustil. A to je případ pětašedesátiletého trestního právníka Roberta Fremra, kterého prezident Petr Pavel navrhl za jednoho z patnácti členů Ústavního soudu. Senát jej 2. srpna – většinou pouhých 3 hlasů – schválil a prezident 4. srpna jmenoval.
Ústavní soud pro mě tím ztratil patnáctinu své důvěryhodnosti – a možná víc, protože, jak praví Písmo, „jediná mrtvá moucha zkazí voňavkářův olej“ (Kaz 10, 1a; Jeruzalémská bible).
Svojí prací po listopadu 1989 si Robert Fremr získal veliké renomé jak v domácím českém, tak mezinárodním kontextu. Nikdo by o jeho kvalifikaci pro ústavní soud nepochyboval (drobnosti by jistě zůstaly stranou), nebýt jeho rozsudku ze 7. 7. 1988, kdy poslal na šest a půl roku do vězení devatenáctiletého Alexandra Ereta v kauze zvané Olšanské hřbitovy. Eret, kterého měla StB už dlouho ve svém hledáčku, byl prostě připojen ke dvěma ostatním, zmíněnými trestnými činy nepochybně vinným pachatelům.
Kdo je Robert Fremr? Je to mimořádně ctižádostivý, mimořádně inteligentní a mimořádně pracovitý člověk – takoví lidé zpravidla udělají velkou kariéru, a je to tak v pořádku. Mají ovšem smůlu, pokud se na jejich cestě k úspěchu objeví totalitní režim či jiná srovnatelná překážka, pokud jsou postaveni před dilema dopustit se mravně zavrženíhodného činu, nebo se vzdát kariéry, na kterou se cítí a o které se domnívají, že na ni mají právo. Kdyby se Robert Fremr narodil řekněme o pět let později, asi by jej taková mravní zkouška minula. Ale ona jej neminula – a on v ní selhal.
Ti, kdo se – ať již z jakékoli motivace – dopustili těžkého hříchu, jsou svým způsobem ve výhodě, protože milosrdný Bůh jim otevírá cestu pokání, když v nebi je „víc radosti nad jedním hříšníkem, který se dal na pokání, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“ (Luk 15, 7). Cesta pokání ovšem není, když se hříšník, jako Robert Fremr, snaží hřích zamlčovat, popírat, nebo omlouvat, nebo zamlžovat.
Důkazy, které soudu v roce 1988 předložila StB, byly zfalšované – řekněme mírněji: zkreslené – a přiznání Alexandra Ereta, o které se Fremrův soudní senát opíral, bylo vynucené týráním tak brutálním, že usvědčuje ze lži všechny, kdo ještě dneska tvrdí, že komunistický režim v 80. letech byl něco jiného než tentýž režim v 50. letech.
Ale Robert Fremr prý neměl ani stín podezření, že by něco bylo v nepořádku... A soudil. Dnes se rozhodl nějak se celou kauzou prošvejkovat – a ono mu to vyšlo. Je to selhání prezidenta Petra Pavla a většiny senátorů. A také selhání mainstreamových médií, kde se opakovaly donekonečna Fremrovy – jak říkám, nesporné – polistopadové zásluhy, ale jeho selhání v roce 1988 se snažily před veřejností zamlčet.

 

Nejpodstatnější fakta přinášejí především tyto dva články:

https://www.bubinekrevolveru.cz/republika-zapomneni-k-pripadu-dr-fremra-aneb-prezident-jeho-kandidat-na-ustavniho-soudce

https://babylonrevue.cz/nejosklivejsi-ze-vsech-hrosiku/?fbclid=IwAR3QYV7H9_sfQU0xGEaBGQ5wwHD265aGGAurPcuVq2LdgXW5a3nu8xzdVrI