V sobotu jsem šel spát s přesvědčením, že slovenské parlamentní volby vyhraje nová, mladá a – z mého pohledu – ultraliberální strana Progesívne Slovensko. A že dlouho předpokládaný favorit slovenského hlasování, předseda strany Smer Robert Fico přece jen nakonec neuspěje.

Vždyť vítězství Progesívnemu Slovensko přisuzovaly oba slovenské exit polly (tedy dotazníkové průzkumy voličů právě opouštějících volební místnosti), jejichž souhrny běžely i na obrazovce české veřejnoprávní televize v úpravě, jako by se jednalo už o výsledky sčítání hlasů. Dojem výhry Progesívneho Slovenska posiloval i rozhovor slovenské televizní reportérky s předsedou strany Michalem Šimečkou; jeho slova, že exit poll ještě není realita volebního výsledku, zněla jako přehnaná, nemístná skromnost... Když jsem šel spát, říkaly i titulky českých médií: „První odhady favorizují Progesívne Slovensko“ a „Slovenští liberálové míří k vítězství“.

Ale správnější by byl titulek „Přání otcem myšlenky“. Když první, co jsem uslyšel pustiv si ráno k snídani Český rozhlas, byl rozbor povahových rysů Roberta Fica, bylo mi jasné, že tento dvojnásobný bývalý premiér, totálně profláknutý hrdina mnoha skandálů a král populistů, bude vládnout i potřetí…

Čísla následovala vzápětí. Porážka Progesívneho Slovenska o pět procent je myslím pro tuto, jak říkám ultraliberální, stranu podle mého názoru zdrcující. Michal Šimečka, vnuk původem českého disidenta, bakalář z Karlovy univerzity a magistr a doktor z Oxfordu, tedy nebude mít možnost – zatím? – uskutečnit to nejhorší sociální inženýrství, které sliboval (podle mého pohledu: kterým hrozil).

Třetí pozici uhájila strana Hlas, klon Ficova Smeru, vedený někdejším Ficovým spolupracovníkem a také bývalým premiérem Peterem Pellegrinim; ačkoli v povolebních vyjednáváních samozřejmě nejsou vyloučena různá překvapení, koaliční podpora Hlasu pro Smer zní téměř jako jistota.

Jinak dobrá zpráva je, že do Slovenské národní rady se tentokrát nedostali fašisté, přičemž špatná zpráva je, že jejich hlasy na sebe stáhl Robert Fico. Radost můžeme mít z toho, že v parlamentu bude i Kresťanskodemokratické hnutie, i když, žel, v nepříliš silné pozici; po letech se do slovenské sněmovny vrací i František Mikloško, jeden z nejvýraznějších křesťanských politiků devadesátých let.

Slovenští komunisti nedosáhli ani na jedno procento, to je jistě radostná zpráva, ovšem leccos z jejich dědictví, v chováním i názorech, převzal právě Robert Fico…

Ačkoli z vládnutí Michala Šimečky bych měl strach, Fico je podle mě ta horší varianta. Zatímco na Slovensku v posledních letech Ficova protibruselská a protiamerická rétorika stále přitvrzovala, v samotném Bruselu, aspoň když byl premiérem, hovořil tento politik vždycky prounijně, téměř jako eurofederalista. Do žádného střetu s Evropskou unií tedy Fico, vzdor své domácí rétorice, nikdy nepůjde, ale jeho vítězství je myslím špatná zpráva především pro Ukrajinu: očekávám, že teď Slovensko bude – spolu s Maďarskem – bránit další evropské podpoře pro napadenou zemi.

Říká se, že zahraniční politika Fica ani nezajímá, ale svým šestým, či vlastně prvním, politickým smyslem vnímá, jaké jsou nálady mezi obyčejnými Slováky: a mnoho z nich už zase hledí spíš ná východ než na západ, což však neplatí pro velká města: v Bratislavě a v Košicích Fico nevyhrál, stejně tak jako mezi zahraničními Slováky.

Volby skončily – a pro nás, pamětníky starého Československa, je v tom jakási radost, že se to celé stalo v zahraničí, a ne u nás doma.