Na prvním místě jde o obrovské selhání tajných služeb Izraele – o kterých, po různých příbězích (nadto i kvalitně zfilmovaných) máme takové povědomí, že jsou jakoby neomylné; nejsou: sobotní útok palestinských ozbrojenců zastihl izraelské vojáky ve spánku. Palestinci vypálili tisíce raket na celé území židovského státu, obsadili několik měst na jihu země, zabili stovky vojáků i civilistů, odvlekli desítky zajatců.
Totální šok. Dobře zvolený termín (chvíle pohody mezi dvěma židovskými svátky), perfektní organizace velké vojenské akce, na jakou jinak nejsme ze strany chaoticky jednajících Palestinců zvyklí, dokonalé využití momentu překvapení – cítíme za tím vším i jinou ruku než jen palestinskou...
Gaza Strip, česky Pásmo Gazy, je jedno z nejbizarnějších území na zeměkouli: stát nestát vedený už déle než deset let hnutím Hamás, které velká část světa oficiálně označuje za teroristickou organizaci, celek, který bojuje aspoň o nějaké mezinárodní uznání, diplomaticky stále ignorovaný většinou zemí, i islámských; od chvíle, kdy je ovládl Hamás, navštívila Pásmo Gazy jediná hlava státu, totiž katarský emír Hamad bin Chalífa (přítel Miloše Zemana) a ministři zahraničí Egypta, Tuniska a Turecka.
Gaza Strip nemá žádné přírodní bohatství ani velký průmysl, zato má potíže se zásobováním vodou. Žije ve faktické izolaci nejen ze strany Izraele, na kterém je ekonomicky závislý a prosí jej o pracovní povolení pro své obyvatele, nýbrž i od druhého souseda, Egypta. Politický celek žijící mimo to z darů Evropské unie a některých islámských zemí, a hlavně však žijící nenávistí k židovskému státu. V pozadí se tiše rýsuje Írán.
České hlavní město Praha je na plochu asi o deset procent větší než celý Gaza Strip, ale méně zalidněné, má „pouhých“ 1,3 milionu obyvatel na 496 kilometrech čtverečních – zatímco Gaza čítá 365 čtverečních kilometrů a 2 miliony obyvatel, a to bez jakéhokoli krajinného a ekonomického zázemí.
Už roky se v duchu ptám, a nejen v duchu, i v publicistice, co si Izrael myslí, jak dlouho že může normálně žít, rozvíjet svůj ultraortodoxní náboženský život i moderní hédonismus, hádat se o politický systém státu, opalovat se na plážích, pořádat hudební festivaly, vysílat družice do vesmíru, bohatnout z vyspělé techniky i turistiky – to vše vedle roztopeného kotle frustrace a zloby, jakým je Gaza Strip. (Druhé palestinské území, podstatně větší Západní břeh Jordánu s hlavním městem Ramalláhem je přes všechny stálé a neutuchající incidenty pro Izrael méně nebezpečné.)
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu prohlásil, že tato válka potrvá dlouho.
Snad se mýlím, ale domnívám, se, že na konci války by rád viděl (opětovné, už jednou ji kdysi ovládal) úplné ovládnutí Gazy Izraelem.
Netanjahu by mohl mít radost, že jeho problémy a skandály válka překryla – kdyby nešlo o boj tak zásadní a bolestivý. Kdyby v podstatě nešlo o přežití Izraele.
Na území Gazy a židovského státu teď zuří válka dvou islámských zemí: válka Íránu proti Saudské Arábii. Není náhoda, že konflikt vypukl ve chvíli, kdy už byla bezprostředně před podpisem tak zásadní a průlomová věc jako navázání oficiálních vztahů mezi Jeruzalémem a Rijádem. To je teď na dlouhou dobu pasé. A tak je militantní a jaderný Írán už teď hlavním vítězem této války.