Tématem evangelijního čtení dnešní neděle je otázka vztahu náboženství a veřejné moci, otázka, kterou se farizeové a herodovci snažili dostat Pána Ježíše do úzkých: „Je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ (Mt 22, 15–21.) Můžeme říct, že dnes je svátek všech křesťanských politiků a politických komentátorů! 
Můžeme si povšimnout, že proti Pánu Ježíši se spojili herodovci, tedy stoupenci panovníka dosazeného právě římskou mocí, a farizeové, tedy horlivci, absolutisté, kteří ji z náboženských důvodů odmítali: najednou byli zajedno. A můžeme si povšimnout i úlisné, podbízivé řeči, kterou oslovili Ježíše: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je…“ Sami sebe tím usvědčovali: pokud to, co říkali, věděli – proč tedy v Pána Ježíše neuvěřili
Situace, do které dostali Pána Ježíše, je jasná a zdánlivě z ní není úniku: buď Ježíš odpoví, že ano, nebo že ne – pokud odpoví ano, dostane se do rozporu s náboženskou tradicí, která neuznávala nadvládu pohanů nad vyvoleným lidem Božím, a Ježíš se tím zdiskredituje jako náboženský učitel, pokud odpoví ne, bude to provokace římské moci se všemi následky, které to mohlo mít...
Peníz daně je jeden z opakovaných námětů umění od středověku přes baroko do 19. století. Nejznámější je střízlivá a klidná Tizianova malba, omezující se – na rozdíl od jiných děl obklopujících Ježíše množstvím postav, jen na dvě tváře: klidný a vážný Ježíš ukazuje prstem na denár, téměř se ho dotýká a hledí vstříc zkoumavému, lstivému pohledu farizeje.
Otázka daní byla ovšem v Ježíšově době mnohem ožehavější než dnes, kdy jsme zvyklí, že nějaké daně platit musíme – a vcelku uznáváme jejich oprávněnost (i když na ně nadáváme) – a současně chápeme, že i na církev musíme nějak platit, obojí je potřeba, církev i stát, a žádný z obou nežije ve vzduchoprázdnu. Podstatné je, že mezi obojím, platbou na církev a na stát, nevidíme rozpor. V Ježíšově době tomu tak nebylo.
Nezapomeňme, že římská moc vymáhající placení daní byla, řečeno dnešním termínem okupační, a tedy jasně nespravedlivá (kromě těch římských Izraelité platili i vlastní daně – viz u Matouše 17, 24–27 – a v nich nikdo problém neviděl). Nemělo by nám uniknout, že otázku nelegimity římské moci Pán Ježíš vůbec neřeší, že nechává ji úplně stranou, bere římskou moc jako fakt. Jeho slovo „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ je tak zároveň i velmi závažné odmítnutí politizace evangelia
Ale zároveň je to i odmítnutí náboženského rigidismu a pokrytectví farizeů: už tím, že měli u sebe denár s obrazem císaře, porušovali farizeové Mojžíšův zákon, na jehož co nejdoslovnějším výkladu tak trvali – Mojžíš zakázal jakékoli zobrazení lidské (nebo i zvířecí) podoby.
I tehdy jako dnes: ti, kdo nejvíce zdůrazňují literu zákona, která zabíjí ducha (2 Kor 3, 6), zákon ve své každodenní praxi nejsnadněji porušují.