1.

Tak už to – i když s potížemi – funguje. Výměna rukojmí a vězňů, zastavení bojových akcí Izraele v Gaze.
Za jednoho rukojmího propuštěného z moci Hamásu tři vězňové z izraelských věznic – a nikdo už se tomuto směnnému kursu nediví. Nevinní, náhodně sebraní lidé, kteří se ničeho nedopustili – kromě toho, že jsou to Židé, anebo že pracovali pro Židy jako zajatí zemědělští dělníci z Asie – a na druhé straně zločinci či pachatelé přestupků, ani tomu se nikdo nediví...
Velitelům Hamásu však nejde na prvním místě o propuštění vězňů z izraelských kriminálů, nýbrž o pár dnů bojového klidu, které si za propuštěná rukojmí vysloužili...
Izraelská akce v Pásmu Gazy je úspěšná a údery, které už hnutí Hamás způsobila – a ještě způsobí – jsou citelné. Slýchám, že ničení a zabíjení v Gaze je příšerné – a přehnané, že neodpovídá jakési vyvážené odplatě za to, co spáchali gazanští teroristé v Izraeli; ale takto se uvažovat nedá: válka je vždy krutá a není ji možné vést napůl, musí být dovedena k vítězství, jinak jsou životy vojáků obětovány zbytečně. Právě v tom je ta největší hrůza války. Něco jiného jsou však válečné zločiny, vraždění civilistů, které na výsledek války jako takový nemůže mít vliv. Právě z toho hnutí Hamás Izrael obviňuje – domnívám se však, že neprávem.
Zato umísťování vlastních vojenských struktur do respektovaných chráněných cílů, jako jsou školy, mešity, a dokonce i nemocnice, čehož se Hamás prokazatelně a důsledně dopouští, je jednání přes jakoukoli míru zločinné a to, že je svět dostatečně hlasitě neodsuzuje, považuji za další zločin.
Tajné, ale plně vybavené velitelské stanoviště umístěné v tunelu pod největší gazanskou nemocnicí, vodovodem a elektrickou sítí napojené na špitál – to je něco tak nelidského, že by to nemělo zůstat bez trestu. Je dobře, že ředitele nemocnice, jenž se snažil zdekovat se do Egypta, Izraelci zadrželi, a doufám, že jej postaví před soud.
Výměnný obchod s lidmi uprostřed války tedy probíhá – říkám výměnný obchod, protože nejde o klasickou výměnu válečných zajatců. A je moc dobře, že probíhá, a doufám, že bude pokračovat, i když Hamás jako nespolehlivý a nesolidní partner asi bude vymýšlet různé obstrukce a komplikace.

2.

I když se celkové řešení jeví jako hodně, hodně vzdálené, dílčí řešení jsou i mezi nesmiřitelnými nepřáteli možná.
Zvlášť pozoruhodná je tichá – tichá a perfektní – spolupráce Izraele s Egyptem. Od původní egyptské představy, že tato velká arabská země prostě zlikviduje malý stát Židů přivandrovaných z celého světa, se – za délku života jedné generace – dospělo k dnešnímu modelu, kdy, ačkoli Izrael nikdo v egyptských médiích nechválí (to naopak), se oba dva státy v praxi chovají jako spojenci; z Egypta, suverénní arabské země, se do Pásma Gazy, přes egyptský hraniční přechod, nedostane ani myš, aniž by ji, s egyptským vědomím, izraelská armáda nezkontrolovala. Každý kamion s humanitní pomocí pro Gazu zajede nejdřív z Egypta, suverénní arabské země, na kontrolu do Izraele – a teprve potom smí, přes egyptský hraniční přechod, přejet do Gazy. Co si Izraelci nepřejí (protože by to podle nich mohlo přispět k obnově vojenské síly Hamásu), to do Gazy nesmí; i celkový objem humanitní pomoci proudící přes Egypt do Gazy je limitován Izraelem: řekl, bych, že přes odlišnou rétoriku obou spolupracujících států má jeruzalémská i káhirská vláda Hamás v „oblibě“ asi tak stejné nebo alespoň srovnatelné…