1.
Pořád si nemůžu zvyknout, že Svatý otec František už s námi není na této zemi; strašně těžko si na to zvykám, měl jsem ho moc rád a celou svoji (skromnou) spiritualitu jsem v posledních letech čerpal z té jeho...
Už naštěstí umlká tisícihlavý sbor komentátorů jeho pontifikátu – tak se k nim mohu dodat… Ale jen vkleče a s bolestí a s vědomím, že se mohu mýlit. A že je to pro mě celé velmi osobní.
2.
Celý ten velký chór komentátorů zpíval sice disonantně při hodnocení Františkovy služby, ale byl vcelku sladěný v hodnocení osoby – sladěný také proto, že Františkovi kritici mlčí, pokud jde o jeho svatý osobní život a o jeho ctnosti.
3.
K liturgii Zeleného čtvrtku patří umývaní nohou; každý kněz, a také papež (a v Rakousku i císař, prezident už to nedělá) umýval na Zelený čtvrtek nohy dvanácti mužům. Na znamení toho, že Pán Ježíš umýval nohy apoštolům. Už Jan Pavel II. umyl nohy handicapovaným a postiženým a líbal je. A František v tom pokračoval. Apoštolové byli jen muži, ale František myl nohy i ženám. A také pravomocně odsouzené delikventce muslimského vyznání.
4.
K Božímu hodu velikonočnímu ve Vatikánu patřily papežovy pozdravy v jazycích celého světa, také česky a slovensky a bělorusky a svahilsky a čínsky a májálamsky a v jazyce tagalo... Každý papež až do Benedikta XVI. si lámal jazyk na desítkách cizích řečí, ale František tyto pozdravy zrušil. Přišlo mi to líto, těch několik slov v češtině mi v papežské liturgii chybělo – ale za rok už jsem si na ně ani nevzpomněl.
K Františkovu osobnímu charismatu patřila i schopnost (dar Boží) správně, a proto leckdy zcela nově, rozlišovat věci podstatné a nepodstatné, která uváděla některé jeho kritiky doslova do zuřivosti – z věcí považovaných za nepodstatné se tak leckdy stávaly věci důležité a naopak.
5.
Od papeže Landa v roce 913 si už každý papež volil jméno, které měl minimálně jeden z papežů před ním. I Jan Pavel I., který spojil jména dvou svých předchůdců. Ne tak Jorge Mario Bergoglio. Po rovných tisíci a stu letech byl první, kdo obohatil papežskou nomenklaturu o nové jméno. Ač jezuita, a to první na papežském stolci, nevzal si jméno žádného z jezuitských světců, ani svatého Františka Xaverského, nýbrž Františka z Assisi.
František vydal za dvanáct let pontifikátu kromě množství jiných závažných dokumentů čtyři – poměrně rozsáhlé – encykliky: Lumen fidei (2013), Laudato si (2015), Fratelli tutti (2020) a Dilexit nos (2024), přičemž jen tak jakoby mimochodem zcela změnil formu encykliky. I když už byly tyto zásadní dokumenty už psány v jiném jazyce (Jan Pavel II. psal encykliky polsky), přesto, a to někdy s velkými obtížemi, se vytvářel latinský text, který pak byl považován za originální (s několika výjimkami) – i když v poslední době se už překládalo do různých jazyků z italské nebo anglické verze. Žádná z Františkových encyklik, i když dvě mají latinský název, už nemá text v latině.
6.
A ještě něco. Lidé, kteří něco vědí o fungování Vatikánu, říkají, že František, který byl vskutku, a ne jenom zdánlivě, dobrák nad dobráky, také zpřísnil v papežské kurii pořádek a upravil kázeň.
Za jeho pontifikátu se dalo do chodu i trestní právo papežského státu. Mezi kardinály, kteří nemohou volit papeže, je i jeden, který není „nevoličem“ z důvodu věku, osmdesát let ještě mu nebylo, ale proto, že mu byla odebrána kardinálská práva – je to Giovanni Angelo Becciu, v roce 2023 odsouzený vatikánským soudem za zpronevěru.
7.
Nejen ctnost pokory, ale i odvahu měl papež František v hrdinském stupni.
V jeho případě dokonale slitou s láskou k bližním. Nešetřil síly. Doslova riskoval život, když navštěvoval země, kde zuřily občanské války, aby povzbudil a posílil tamější křesťany.