„Ten jeho zahradní systém nikdy nepochopím, ale snad to do neděle nezvadne,“ utěšoval se bratr Pacifik a představoval si sám sebe v zahradní besídce. Ještě k ní ani nedošel, když spustila Juniperova improvizovaná závlaha. Za jiných okolností by se jednalo o příjemné letní osvěžení. „Fuj, von do toho snad…?“ křičel Pacifik na útěku. „Dal tam zahnilý výluh z kopřiv,“ dopověděl věcně bratr Dominik, když ho Pacifik v běhu k umývárně míjel.

„To by člověk nevěřil, co ten Juniper dokáže,“ řekl Dominik a začal stoupat po schodišti ke knihovně. Zradu vycítil na pátém schodu. Vtíravá vůně politury byla příliš pronikavá. Juniper, ve snaze ušetřit bratřím práci, leštidlem nešetřil. Dominik si vzpomněl na občasná varování starších bratří, totiž že se má držet zábradlí, právě v okamžiku, kdy se mu nohy rozjely a marně se na něj pokusil dosáhnout. Fakt, že stál jen na pátém schodu, mu zachránil život.

„Co se tady válíš?“ pohoršil se bratr Lev, když ho uviděl ztěžka se sbírat ze země. Dominik jen rezignovaně mávl rukou a vydal se k postrannímu schodišti.

Bratr Jiljí se zatím mořil v kuchyni. „Bez takového pomocníka, jakým Juniper zpravidla je, si hravě poradím,“ bručel si pod fousy a roztopil pod kamny. Kastroly měl od večera pěkně vyrovnané, stačí uvést do varu a bude slepičí bujón, brambory a kapřík, který čeká naporcovaný v lednici. „Mělo by se nakoupit nové náčiní,“ říkal si, když přehlížel obří hrnce z doby, kdy klášter menších bratří praskal ve švech. Někdy je to k smíchu, když člověk vidí, jak slabá vrstvička pokrmu pokrývá dno. Přihodil další polínka a šel prostírat do refektáře.

František se modlil ve své pracovně. Mnoho klidu pro rozjímání však neměl. Kromě hlášení o neschůdných schodech a hnojení zahrady postupně dorazily zprávy o mešních rouchách čištěných benzínem, záludně umístěné lavičce s čerstvým, zcela bezbarvým nátěrem a podivném srocení lidí před budovou kláštera. Jen v kuchyni se zdálo být vše v pořádku.

„Už se to krásně vaří, šup s tebou na pekáč, kapříku,“ zahlaholil bratr Jiljí a otevřel ledničku. V lednici byl kaprů tucet. Většinou pěkné kousky. Vše naporcované a připravené ke smažení. Jiljí se otočil a zkoumavě se zadíval na hrnce. Odklopil pokličky. Všechno plné po okraj. „To je dobrých pětadvacet kilo brambor!“ spočítal zkušeně. Bujónu dvacet litrů. „To budeme jíst měsíc. Jak pro regiment!“ hlásil Františkovi.

Představený vstoupil do Juniperovy cely. Ze skříně vyčuhoval zamazaný rybářský prut. A vedle stolku ležel ušmudlaný papír.

„Mějte se tu dobře, brzy přijedu. Ať vás Pán Bůh chrání. Jako chránil ty hladový ubožáky, co sem je minulej tejden potkal. Asi mě za nima poslal samotnej Pán Ježíš, tak špatně na tom byli. Přídou v poledne, v hrncích je pěkná zásobička. Ryby braly jak diví, jak sem řek, Pán Bůh to tak chtěl a připadal sem si jak apoštol Petr v tý jeho loďce. Jo, byl to vobecní rybník, až se vrátim, tak se pudu vomluvit a kát na radnici. Pax et bonum, Juniper.“

U hlavních dveří zazvonil zvonek. „Jděte otevřít. A noste na stoly,“ řekl tiše František bratřím, kteří s ním stáli v cele.