Čeština má spoustu krásných slov, která dnešní populace nezná. Jedním z nich je slůvko nachomýtl. Ale přesně tohle slovo nejlépe vystihuje mou účast na pozoruhodné slavnosti, která se konala ve velkolosinském farním kostele o předminulé neděli.
Slavila se místní pouť, ale také dvacáté páté výročí kněžského svěcení místního pana faráře a patnácté výročí svěcení jeho pravé ruky, trvalého jáhna. V zaplněném kostele nádherně hrál a zpíval čtyřicetičlenný sbor mládeže z Brna.
„Za všechno může moje babička,“ vyprávěl pan farář. „Vzala si vdovce se šesti dětmi a měla s ním dalších šest. A když jí manžel záhy umřel a zůstala s dětmi sama, začala ztrácet zrak. I sebrala se a šla na Hostýn. „Už je toho, Pane Bože, moc,“ řekla tam upřímně. A domů se vrátila zdravá. Dva její synové se stali řeholními kněžími. Oba se za komunismu dostali do vězení, starší byl odsouzen k trestu smrti. Díky „péči“ v kriminále ještě před popravou vážně onemocněl.
„Nejdřív si ho uzdravím a pak si ho třeba pověste,“ vzepřel se statečně jeho lékař a zachránil mu život. Komunistům během léčení umřel soudruh generalissimus Stalin a do věšení se jim už tolik nechtělo. Doposud nejmladším kněžským plodem babiččiných modliteb je pan farář. Ten se s babičkou minul těsně, zemřela krátce před jeho narozením.
Z hutných, rozhodně ne formálních gratulací, které zazněly během slavnosti, si odnáším obraz kněze, který musel nejen lidsky dozrát, ale také rozkvést a duchovně se jako strom při řece rozkošatět. To není samozřejmé. Dokonce je to v dnešní době poměrně vzácné. Kolik jsem poznal kněží věrných liteře, kterým jsou farníci lhostejní. A kolik milých kněží, kteří postrádají duchovní hloubku. Ale když kněz pokorně dovolí, aby ho náš Pán okopával, ořezával a rouboval, prýští z té révy mok první jakosti. Často ta péče bolí a někdy zdánlivě nedává smysl. Asi to má tak být. A jsem vděčný, že jsem dostal alespoň kratičkou příležitost z plodů té révy ochutnat.