Mezi návštěvníky našich kostelů převažují, a někde vysoce převažují, starší lidé. Ale nejde jen o ně. Ve kterém z našich kostelů mají dobře vyřešený záchod? Čistý, s toaletním papírem, s dobře zavíratelnými dveřmi?
Nic z toho není samozřejmost! Někde leží všechno na pastorační asistence, někde se na péči o onu místnost podílejí lidé, kteří se střídají ve funkci kostelníka… (A někde je jim líto obětovat prostor jen na takovýto účel, a tak záchod slouží současně jako skladiště smetáků. A všeho možného.)
Kde je v pořádku péče o základní tělesné potřeby věřících, jen tam je v pořádku i duchovní správa.
Ve výhodě jsou kostely moderní, ale tam, kde se jedná o stavby středověké nebo barokní, je zřízení odděleného prostoru pro záchodovou mísu architektonický rébus. Naši předkové se ovšem nestyděli močit na ulici, což už dnes nejde.
„Je tady toaleta?“ zeptal jsem se – po chvilce hledání – průvodkyně v jednom z našich katedrálních chrámů. „Je, ale jenom pro kněze,“ odpověděla mi. Tato odpověď mě natolik zešokovala, že jsem až málem přestal cítit potřebu! „Může tady pán na záchod?“ zeptala se průvodkyně člověka, který odklízel po mši plátna z oltáře. Ten sotva znatelně přikývl. Ukázala mi na dveře do zákristie, a tam jsem, skutečně, objevil v rohu pěkný gotický portálek s moderní cedulí WC. Sehnul jsem se a prošel po lomeným obloukem z kamene k secesními dveřím a do oné místnůstky. Co v ní bylo původně, to netuším.
V jednom klášteře mě na můj dotaz kněz provedl několika čistými, bílými chodbami se spoustou obrazů, než jsem dorazil tam, kam jsem spěchal.
Někde pořídili za miliony nové varhany, ale záchod? Člověk aby pořád držel jednou rukou dveře, jelikož dovřít nejdou a nemají ani zámek.
Láska k bližnímu začíná na záchodě.