Téma

Velikonoční obřady jsem letos prožil v jedné, nejmenované, farnosti v pohraničí. Přiznám se, že mám v hlavě nějak zakódovanou bývalou etnickou hranici mezi Čechy a Němci a území Sudet se – při cestách služebních i osobních – spíše vyhýbám... Kdo trochu zná dnešní Sudety, ví dobře, že tamní obyvatelstvo, při vší úctě, se od původně českých oblastí dost liší: je zde podstatně víc sociálně slabších lidí, víc Romů, nic proti nim, víc lidí vykořeněných... A prakticky žádní tradičně zbožní lidé.

Na co to mysleli velekněží pod křížem? Na jaký pseudoproblém to přišli těsně po svém politickém úspěchu a těsně před svým největším svátkem? A na jaké maličkosti, zbytečnosti, někdy myslíme my, když nastává něco jako „den příprav“? Kdyby se tak dalo digitálně zaznamenat, na co myslíme večer před nedělí, minutu přede mší a skoro celý život před jeho cílem.

Hledí na probodeného. A mají přitom nejrůznější pocity, ze kterých by vznikla dlouhá škála barev a odstínů v několika řadách: hrůza – soucit – sympatie – obdiv – úcta – vděk – výčitky svědomí – lítost – úleva z odpuštění – láska. A na opačnou stranu úlek – údiv – úškleb – pohrdání – pohoršení – pobouření – vztek – agrese – hagiofobie. A někde mezi tím sebeuspokojení (jen klid, já tam nevisím) – nevědomost – nechápavost – ignorance – necitelnost – nevšímavost – lhostejnost – zapomnění...

Potom Pilát vzal Ježíše a dal (ho) zbičovat. Vojáci upletli z trní korunu, vsadili mu ji na hlavu, oblékli ho do rudého pláště, předstupovali před něj a provolávali: „Buď zdráv, židovský králi!“ a bili ho. Bolestný růženec: Ježíš, který byl pro nás bičován, trním korunován... To první je likvidace fyzická, to druhé i duchovní: posměch, výsměch bezbrannému. To první odmítáme celkem bez výhrad, to druhé často pro vlastní potěšení provádíme...