Téma

Něha, děťátko v jeslích, zpěv andělů, poklona pastýřů, záře nebeská. A hned druhý den: krev, smrt nevinného: první mučedník svatý Štěpán. Křesťanství je radostné, ale nikoli sladké, chce se nám tím říci. Hned den po Božím hodu vánočním se nám připomíná, že není (pravé) křesťanství bez mučednictví, bez kříže. A opět hrůza: církev nám ukazuje brutální masakr, několik desítek a snad i stovek dětí zavražděných před očima rodičů, obraz dnešního světa...

Většinu času tráví vězni v chladném šeru a vlastním a cizím zápachu. Doslova. Denní rytmus jim zpestří jen hodina a půl pobytu v „kleci“. To je šest metrů čtverečních udusané země, ohraničené betonem, s nízkou kovovou mříží nad hlavou, která přiléhá k cele. Výhoda? Čerstvý vzduch. A pohled do nebe. … Režim je přísný ve všech ohledech. Psát ven nelze, dostat můžete dva balíčky ročně...

Ovšem cizinci, kteří žili uprostřed Izraele a podíleli se různým způsobem na životě iraelského národního společenství, byli – a vlastně pochopitelně – stále sociálně a společensky v nevýhodném postavení; jako občané, kteří neměli všechna práva, se stávali cílem vykořisťování ze strany těch zlých lidí, kteří v nich vycítili skupinu, jež se nemůže dostatečně silně bránit...

Kolik z nás je příliš zbabělých, aby před nevěřícími kolegy řeklo: „Ne, takový názor nesdílím, toto si nemyslím, takto to nevidím!“ Kolik z nás má za rozumné, že pro rozvoj ekumenismu uděláme nejvíc, když začneme chápat Krista jen jako jednoho z učitelů lidstva. A kolik jiných si naopak myslí, že čím více dveří zavřou před jinak smýšlejícími, tím lépe naplnili to, co po nás chce Pán...