Stál jsem zamyšlený ve frontě s vybranými dárky v brněnském knihkupectví Cesta a jen napůl ucha zaslechl dotaz, s nímž se na prodavačku obrátila paní stojící ve frontě přede mnou. Dotaz, který mě na chvíli probral z adventní letargie. Štěpán Smolen vydal po čtyřech letech novou knížku, ovšem s obálkou natolik nenápadnou, že jsem ji přehlédl, přestože byla vystavena hned u pokladny mezi novinkami. Bez váhání jsem ji přidal k již vybraným dárkům. Jaká je?
Název a žánr knížka odhaluje postupně – na obálce se objeví slovo „Drobky“, teprve na dalších stranách pak podtituly „ze světa periferních katolíků“ a „severočeská apofthegmata“. Čtenáře předchozích Smolenových knih toto původem řecké slovo nepřekvapí – označuje totiž moudré výroky pouštních otců, které autor beletristicky zpracoval ve své prvotině „Buď, kde jsi“ (2016). Po ní následoval románový cestopis na základě autorova pěšího putování do Lisieux – „Cesta na Západ: po stopách ochočeného Boha“ (2018). Třetí v pořadí – „Cikánský evangelia“ (2020) – jsou pro změnu rozhovorem s dvěma konvertity, Viktorem a Františkem, s nimiž se autor seznámil během svého kněžského působení v Mladé Boleslavi. Čtvrtá publikace – „Pominuté chvály“ (2021) – obsahuje padesát krátkých zamyšlení, inspirovaných Smolenovým pastoračním působením v drsných podmínkách litoměřické diecéze, v jejíchž farnostech mnohdy počet kostelů převyšuje počet věřících.
Autorova poslední kniha využívá motivy všech čtyř předchozích a zároveň návrat obloukem k té první. Skládá se ze čtrnácti kapitol, sestavených podle protagonistů (děti, studenti, kněží) či témat (sever, věrnost, modlitba, sebeklam, zápas, pokora, zeitgeist, rozlišování, pokání, bdělost a smrt). Každá kapitolka obsahuje kratičké momentky z duchovního života i anekdotické mikropříběhy úsměvného a často též mrazivého rázu z pastorace v duchovní poušti severních Čech; mnohé z nich by vydaly na povídku či dokonce na román. Smolen si z četby pouštních otců osvojil lapidární stručnost, smysl pro paradox i dar pronikavě odhalit kořen věci. Nešetří sebe, své kněžské spolubratry, lid věřící i nevěřící, zároveň však vždy rozlišuje mezi hříchem a hříšníkem; nelakuje na růžovo ani na černo. Knížka tak není ani žánrem „farářských historek“, ani depresivním svědectvím o posledních křesťanech, je spíše živou ilustrací známého novozákonního verše („A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost“, Římanům 5, 20) a současně známého výroku svaté Terezie „Pokora je pravda“. Výraz „drobky“ v názvu knihy se vztahuje pouze k malému rozsahu, nikoli kvalitě – ve skutečnosti jsou tyto drobky „hořčičnými semínky“ víry.
Je těžké vybrat ze „severočeských apofthegmat“ nějaké na ukázku – všechna stojí za přečtení a za promyšlení. Proto alespoň tři z nejkratších:

Abba Vladimír také pravil: „Velká válka naší doby se odehrává mezi Monstrancí a Monitorem.“ (s. 62)
„Je třeba se dívat na svět s nadhledem,“ řekl presbyteros.
„Spíš s podhledem,“ odpověděl abba David.
Učedníci se podivili a zeptali se, co tím stařec myslí.
Pravil: „S nadhledem se na svět dívá ironie, s podhledem úžas. Pouze když vzhlížím, vidím. Pýcha je totiž slepá, zatímco pokora je Božím okem.“ (s. 109)
Učedník přišel k abba Milošovi s obavou, že mu na severu sežere duši starost o majetek církve: „Co budu dělat, až mi bude dírou ve střeše prázdného kostela pršet do presbytáře, otče?“
Stařec pravil: „Posunete si sedes o dva metry dál a setrváte v modlitbě. Raději být v troskách než troskou.“ (s. 50)

Nevím, zda v Česku někdy zažijeme velké probuzení, za které se mnozí (či spíše nemnozí) křesťané u nás modlí už desítky let. Pokud toto probuzení jednou přijde, nebylo by nijak překvapivé, kdyby nastalo v severních Čechách. Naopak – bylo by to zcela v logice dějin spásy.

Štěpán Smolen: Drobky ze světa periferních katolíků – severočeská apofthegmata. Brno: Cesta 2025, 171 s.