„Bylo to úžasný, příště jdu zase!“ říká vnuk Matěj. To už sedíme v útulné restauraci nedaleko Václavského náměstí. Před chvílí skončil letošní Pochod pro život. Matěj se ho zúčastnil podruhé, poprvé ještě v kočárku. Letos povýšil na praporečníka.
Krátce před jedenáctou se lidé scházejí v katedrále svatého Víta na Pražském hradě. Nás padesátníků a starších je výrazná menšina, převažují rodiny s dětmi. Mnoha dětmi! Mši svatou celebruje pan arcibiskup Graubner, přítomno je několik biskupů. Mezi dvacítkou kněží vidím známé tváře. Možnosti ministrovat využívají desítky dorazivších chlapců. Nálada je slavnostní a radostná. Poslouchám moudré kázání starého muže, který mnoho viděl a zažil. Z jeho slov je to cítit.
Po mši se rozcházíme do předem stanovených skupinek. Je to chytré opatření reagující na loňské zablokování pochodu jeho odpůrci. Desítky plánovaných tras, které se navíc díky vzájemným, aktuálním informacím mohou operativně měnit, prostě zablokovat nelze. Lidé se zdraví, mnozí se rádi po roce vidí. Evidentně převažují stálí účastníci. Naši skupinku vede sympatická paní, z poloviny ji tvoří děti, které si nesou šablony a spreje pro kreslení loga pochodu na chodníky hlavního města.
Vyrážíme Vikářskou uličkou a podél Jeleního příkopu scházíme na Klárov. Slunce konečně nabírá na síle, míjíme stovky turistů a také první protestní skupinku s transparentem. „ Žádná děloha Boha nepotřebuje!“ stojí na něm.
Přes Mánesův most přecházíme k Filozofické fakultě, na které letos žádný hanlivý transparent nevisí. Zato před ní stojí vkusný památník obětem střelby v roce 2023, který vidím poprvé. Pokračujeme na Mariánské náměstí, před pražský magistrát. Před sebou vidíme početnou skupinu mladých lidí, v drtivé většině středoškoláků, spěchající zablokovat přístupy na Václavské náměstí. Daří se nám obejít lidský řetěz u bývalého obchodního domu Máj, ale na Jungmannově náměstí nás řada protestujících zastavuje. Skandují dokola několik hesel. Již trochu tendenční „Moje tělo, moje volba“, „Vaše děti budou jako my“, „Moje děloha Boha nepotřebuje“ (poněkud nelogicky to skandují i přítomní chlapci). Na transparentech se píše, že účastníci pochodu jsou klerofašisté (nejmladší klerofašistku v naší skupince veze maminka v kočárku přede mnou), nepřátelé lidské svobody, protože „Potrat je lidské právo“. Podle mne je nejoriginálnější skandovanou hláškou „Ježíš by šel s námi“. Možná i šel, ale rozhodně ne proto, aby jim dal za pravdu. Těžko říci, zda je většina protestujících teenagerů motivována ideologicky nebo se jen s kamarády vyrazila vyřádit.
Letos ovšem policie pracuje bezchybně. Rychle uvolňuje cestu, antikonfliktní tým davu domlouvá. „Aha, vy jdete taky k těm křesťanům,“ říká mi mladý policista, který mne zastavil. To slovo křesťanům říká tak, jako by je vyslovoval poprvé. Ale usmívá se.
Snažíme se konfliktu vyhnout a procházíme na Václavské náměstí do vyhrazeného prostoru pod pódiem. Těžko se to odhaduje, ale je nás něco mezi patnácti sty a dvěma tisíci. Nálada je optimistická, lidé se usmívají, děti kreslí na dlažbu. Takové radostné shromáždění o sobotním odpoledni, na kterém všichni vědí proč tu jsou a jak důležité je tu být.
Začíná program. Děti soutěží, vítají nás organizátoři. Ke shromáždění nemluví politici, ale maminky, kterých se Hnutí pro život ujalo. Vyprávějí své životní příběhy. Je to silné!
Po nich přicházejí na řadu operátorky, které slouží na Lince pomoci. Přibližují nám svoji nelehkou práci. „Vyčítají nám, že chceme zakazovat potraty. To je v České republice asi tak reálné, jako čekat povodeň na Sahaře. My se jen ze všech sil snažíme pomáhat a často v zoufalých situacích zachraňovat matku i život jejího dítěte,“ říká jejich vedoucí.
A do třetice přicházejí dobrovolníci z Hořovicka, kteří společně s hnutím zachránili třetí dítě maminky opuštěné partnerem a ujali se jí i jejích dvou starších dětí.
Na závěr na pódium vystupují biskupové, kteří jsou po celou dobu přítomni. Krátký proslov má pan biskup Kročil. Poté pan arcibiskup žehná přítomným. Moderátorka správně poznamenává, že po objevení biskupů na pódiu křik protestujících, provázející celý program, značně zesílil. Inu „znamení, kterému se bude odporovat.“
Zpíváme svatováclavský chorál a českou hymnu. Lidé si slibují „zase za rok“ a pomalu se rozcházejí.
V sobotu jsem měl slzy v očích dvakrát. Poprvé v katedrále, když jsem se zaposlouchal do slov liturgie i kázání a uvědomil si, jak sama církev za mne vyjadřuje mé nejhlubší tužby, jak hluboce lidská a o lidské štěstí v pravém slova smyslu usilující křesťanská víra je. A podruhé na Václavském náměstí pod pódiem. To byly slzy studu, když jsem se díval na tu drobnou maminku plnou života. Která odmítla potratit svou šestiměsíční dceru, aby ji po měsíci lásky a péče po porodu s láskou pochovala. A našla odvahu počít a porodit další, zdravé dítě. A o tom všem vyprávět před tisíci lidmi a za nesouhlasného pokřiku stovek hrdel! Je mi těžko z toho, že účast na každoročních pochodech připomíná noty na buben.
Dnes je svátek Božího milosrdenství. Pan farář dnes říkal, že si to Boží milosrdenství nesmíme privatizovat jen pro sebe. Že ho máme přát a přinášet druhým. Přesně tímhle se přes dvě desetiletí důsledně řídí Hnutí pro život i účastníci průvodu. Český národ dnes pluje na velmi rozbouřeném světovém moři v dosti chatrné bárce. Není to věru kapitánský můstek, kdo má zásluhu na tom, že ta bárka doposud všem vlnám odolává. Jedny z těch, kterým za to vděčíme, jsem měl tu čest potkat tuto sobotu!