Přemýšlel jsem, jak okomentovat hrdinnou volbu Tomia Okamura do – naštěstí jen protokolárně, ne podle reálné moci – třetí nejvyšší funkce v naší zemi, ale nic mě nenapadalo, je to krok příliš fantastický, mimo moji představivost.
Vrátit se k psaní rozhlásků a vesele rýmovat „Okamuara – noční můra“ a „Koho to máš v čele, sněmovno – není to předseda
na nic?“
Anebo vystřihnout optimistickou úvahu podle přísloví, že „z bývalýho pytláka nejlepší hajnej“, a doufat, že každý se může změnit, a občas se někdo i změní?
Nyní si říkám, že nejlepší je člověka hodnotit podle prvního významného kroku, který ve své nové funkci udělá. A Tomio Okamura nám takové kritérium přihrál téměř okamžitě, vzápětí po svém zvolení.
V prvních dnech a týdnech po vpádu Rusů na Ukrajinu bylo u nás všude plno ukrajinských vlajek – naše solidarita s napadenou zemí byla obrovská. Postupně sice vlajek i solidarity ubývalo, ale na některých budovách žlutomodré prapory vlají dodnes.
Poslanecká sněmovna vyvěšovala kromě vlajek Česka a Evropské unie i dvě vlajky ze solidarity, ukrajinskou a izraelskou.
A první krok Tomia Okamury jako předsedy sněmovny spočíval právě v nařízení svěsit ukrajinskou vlajku. „Je to splnění předvolebního slibu, slíbili jsme občanům, že na našich budovách budou viset jen české vlajky,“ vysvětloval to třetí nejvyšší ústavní činitel.
Ale vlastně, uvědomuji si, první odhalující krok předvedl Tomio Okamura ihned po volbách, ještě než měl jakoukoli funkci, když ohlásil, že sotva jeho strana obsadí Ministerstvo vnitra, bude usilovat o odvolání prezidenta Policie České republiky. A druhý hned na to, když se, aby nepřestal být akceptovatelný pro Andreje Babiše, nároku na Ministerstvo vnitra klidně vzdal...
Ale zamyšlení nad ukrajinskou vlajkou je na místě proto, protože je to skutečně první Okamurovo významné rozhodnutí jako předsedy sněmovny. A říká o něm všechno. Nepřehlédněme přitom, že izraelská vlajka Okamurovi nevadí – antisemitské hecování, které je na vzestupu v celém světě, je u nás teprve v počátku a hlavním cílem nenávisti v Okamurově předvolební kampani skutečně byli Ukrajinci. A povšimněme si toho, že jiné, ještě daleko důležitější sliby z předvolební kampaně hodil předseda SPD s klidem za hlavu, když by mu bránily v získání moci a imunity před trestním stíháním – mám na mysli především jeho slibování referenda o vystoupení České republiky z NATO a Evropské unie.
I v nové funkci zůstává Okamura tím, kým byl v politice od samého začátku: cynickým, mocichtivým – a také hloupý a nenávistným člověkem.