Hladinu čeřívají vánky i bouřky, zná klid i neklid, může se v ní zrcadlit samo slunce i temnota noci.

Hladina ale neví, co vše se skrývá, co kvasí a bublá na dně.  

Konání sudetoněmeckého sjezdu v Česku nabralo a podebralo to nejhorší zlo ze dna české společnosti. Mnozí jsme o intenzitě a síle tohoto zla neměli žádnou představu, a proto nás zaskočilo.

Je to zlo, které sem nepřivezli sudetští Němci – potomci lidí vyhnaných z naší země na základně teorie kolektivní viny po roce 1945. Je to zlo, které se zvedlo od nás, žije v lidech, se kterými chodíme po ulicích, jezdíme v tramvajích a stojíme u pokladny v supermarketu.

Není to zlo z této země, nýbrž zlo z pekla.

Dopustil jsem se té chyby, že jsem před Kaunicovými kolejemi začal diskutovat s některými lidmi, kteří se rozhodli na místo utrpení nevinných přinést toto zlo.

Ještě dnes, druhý den poté, cítím na těle stopy sítě, do které jsem se zamotal těmito rozhovory.

Člověka, který je pevně rozhodnut nenávidět, o odpuštění nic nepřesvědčí.