Téma

Když jsem v pátek viděl dlouhou frontu ve vestibulu pražského hlavního nádraží, bylo mně divně; Existovala očkovací centra, každý se mohl přihlásit a nechat si píchnout vakcínu zadarmo a bez hodinového stání ve frontě, miliony lidí se očkovat nechaly, ale miliony nikoliv, až se velkokapacitní očkovací dílny zavřely a veřejné autority, poté co vyslaly mobilní očkovací týmy i do těch nejodlehlejších a nejvyloučenějších lokalit, vzaly na vědomí, že kus společnosti se prostě očkovat nechce...

Představitelé pěti stran dvou koalic spolu jednají, vše probíhá rychle, soustředěně, v pracovní atmosféře, krok za krokem, bez mediálních exhibic, bez zbytečných odkladů, ale také tak, že se myslím nic neuspěchalo a neodevzdávají se ve snaze být brzy hotov nedodělky. Ne bez konfliktů, ale s jasným vědomím společného cíle. Budoucí nová vláda se rýsuje a já vidím v jednání politiků vědomí zodpovědnosti.

Sněmovna byla ustavena, poslanci, kromě několika nemocných a včetně obou bratří Okamurovic, složili ústavou předepsaný slib, pět stran tvořících vládní většinu podepsalo koaliční smlouvu, věci snad postupují správným směrem, to znamená směrem k Česku jako normální evropské zemi...

Od politiků z Varšavy i z Bruselu slyšíme silná slova, která se skutečně podobají tomu, jak na sebe v dějinách útočily vlády, když se schylovalo k válce – ale jsou to jen slova. Jako nástroj ke srovnání Polska do latě má Brusel jen zastavení dotací. Kdyby Evropská unie byla jako Sovětský svaz – jak to občas od jejích odpůrců slyšíme – už dávno by evropské tanky vjely do Polska a nastolily tam okupační režim... To ovšem nejde...