Asi jen málo lidí si skutečně uvědomuje, jak velkou moc si začaly přivlastňovat ústavní a nejvyšší soudy po celém světě, důsledky si však už pomalu uvědomují. Lidé chodí k volbám, kde hlasováním dávají najevo, jaké změny očekávají, ale očekávání se nenaplňuje. Místo toho, aby se věci měnily, jsou stále stejné. Jen málokdo si uvědomuje, co je jednou z hlavních příčin tohoto neuspokojivého vývoje – možnost změny zákonů a institucí, tedy hlavního principu fungování demokracie, je stále více omezována právě soudy, a nejvíce soudy nejvyššími. Jejich rozsudky stále častěji činí změny formované hlasováním a demokratickou politikou nemožnými, naopak sama soudcovská moc prosazuje změny direktivně. Oč méně vládnou vlády, o to více vládnou soudci.
První výstřelem v bitvě posunující těžiště moci na několik málo osvícených hlav v nejvyšší soudní instanci snad nastal v případě Roe vs Wade (1973), kde Nejvyšší soud Spojených států vyčetl z 14. dodatku ústavy z roku 1868, že žena má státem garantované právo na potrat. Jakkoliv common law 19. století vnímalo tento skutek jako trestný čin, právní mozky 20. století kreativně vyložily text ústavy a právo na potrat v textu z poloviny 19. století nalezly (toto právní kutilství Nejvyššího soudu z roku 1973 zrušil Nejvyšší soud v roce 2022). Podobně ve sporu o legalizaci stejnopohlavních párů (2016) objevilo 5 osvícených hlav z řad soudců Nejvyššího soudu, že 14. dodatek ústavy z roku 1868 zakazuje (!) státům definovat manželství jako svazek jednoho muže a jedné ženy. Každý stát unie tak podle nálezu soudců porušoval americkou ústavu po dobu 135 let. Jednoduchým rozhodnutím soudu byla v obou případech fakticky změněna legislativa. Nebylo třeba o ničem hlasovat, přesvědčovat, argumentovat, žádoucí výsledek se prostě nalezl a státním orgánům a lidu obecnému přikázal. Jen těžko lze nalézt v demokratických systémech jinou instituci, která byla takovým symbolem autokracie, nepodléhající přezkumu, odvolání či volbě. Na nebezpečí uzurpace moci nejvyššími soudy upozorňoval i Antonin Scalia, sám člen amerického Nejvyššího soudu. Ve svém disentu ve věci tzv. stejnopohlavních svazků jednoduše konstatoval, že „systém vlády, který podřizuje lid výboru devíti nevolených právníků, si nezaslouží být nazýván demokracií.“
Amerika není jediná, kdo řeší podobné problémy. Soudní dvůr EU by se mohl fakticky jmenovat Orgán pro likvidaci platnosti ústav členských států, jak už moc dobře vědí v Polsku, kde jim tento soud vnutil povinné manželství homosexuálních párů, ačkoliv v parlamentu žádná vláda nikdy neměla a ani dnes nemá většinu na to, aby něco takového odhlasovala. Nemá na to mandát od voličů. Soudní dvůr EU ovšem žádný mandát nepotřebuje. Rodinné právo sice není oficiálně v kompetencích EU, když ale v Lucemburku začnou vyžadovat „čerpání stejných práv“, která jsou legální jinde, fakticky žádná vyhrazená oblast pro členské státy neexistuje – ústavy států jsou pro tyto soudce skutečně jen oním cárem papíru, který nemá proti jejich rozsudkům žádnou váhu. V Evropě, stejně jako ve Spojených státech, kvůli nejvyšším soudům už neplatí zásada, že právní úprava rodinných vztahů je oblastí, která je dlouhodobě považována za prakticky výlučnou doménu jednotlivých států.
Podobně kreativně rozhoduje Nejvyšší soud v Izraeli. Na konci prosince roku 2023 vydal tento soud rozhodnutí, ve kterém řekl, že homosexuální páry mohou adoptovat děti. Pozoruhodné bylo především zdůvodnění: Zákon z roku 1981 stanoví, že děti mohou adoptovat pouze „muž a jeho manželka společně“. Nejvyšší soud Izraele ovšem rozhodl, že muž a manželka neznamená muž a žena a že s ohledem na moderní chápání péče o děti by zákon mohl být vykládán tak, že umožňuje adopci osobami stejného pohlaví. „Ačkoliv je jazyk článku 3 [zákona o adopci dětí z roku 1981] na první pohled konzistentnější s výkladem, podle kterého se fráze 'muž a jeho manželka společně' vztahuje na heterosexuální páry, výklad, podle kterého tato část zahrnuje i páry stejného pohlaví, nepřesahuje rozsah možných jazykových výkladů.“ Když zákon říká „muž a jeho manželka společně“, pro soudce Nejvyššího soudu to znamená kdokoliv.
V posledních dnech hýbe Izraelem spor o mediální radu. Kauza je složitější a fakticky jde zřejmě o ovládnutí televizního kanálu, ale základní spor je jednoduchý. Vláda jmenovala novou radu, stará rada ale chtěla pokračovat v činnosti, což jí Nejvyšší soud umožnil. Část členů ze staré rady ale rezignovala, takže kromě toho, že byla životnost rady uměle prodlužována Nejvyšším soudem, ztratila také zákonem stanovenou usnášeníschopnost, která vyžaduje 2/3 členů z celkového počtu. Nejvyšší soud ale rozhodl, že zákonem požadované 2/3 členů nejsou potřebné a stará rada může i přes neplnění zákonných podmínek pokračovat v činnosti. Vláda řekla, že nebude uznávat rozhodnutí rady, která neplní podmínky zákona, a klade otázku: je právní stát vládou zákona, nebo vládou soudců? Když zákon říká, že jsou třeba 2/3 členů, může Nejvyšší soud usoudit, že jich může být i méně, než zákon předepisuje?
…
Existuje skupina mužů, kteří razí zásadu: „Když žena říká ne, myslí tím ano.“ Podobný vztah k zákonům, zdá se, má v dnešním světě nezanedbatelná část soudců nejvyšších soudů v různých zemích.
Důsledky lze předvídat, jak to ostatně učinil i již zmíněný soudce Antonin Scalia: „Hybris je někdy definována jako arogantní pýcha (overweening pride); a pýcha, jak víme, předchází pád. Soudnictví je 'nejmenší nebezpečí' ze všech federálních institucí, protože nemá 'ani Moc, ani Vůli, jen úsudek' a musí nakonec být závislé na výkonné moci a států, 'právě kvůli účinnosti svých rozsudků'. S každým naším rozhodnutím, kterým lidu odebereme spor, jehož rozhodnutí bylo předtím ponecháno na něm – s každým rozhodnutím, které je nestydatě postaveno nikoliv na právu, ale na 'odůvodněném rozsudku' těsné většiny tohoto soudu – se posouváme o krok blíže k tomu, že nám [ústavním soudcům] bude připomenuta naše bezmocnost.“
Jsou dvě cesty, jak řešit rozpor mezi demokracií a autokracií soudů. První cesta, kterou se vydaly díky Trumpovi USA, znamená umenšit soudcovskou hybris a vybírat soudce, kteří respektují zákony, nenalézají právo tam, kde není, a kteří říkají, že změna zákona se má dít skrze zákonodárný, nikoliv soudní orgán.
Druhá cesta – nelze-li ovlivnit výběr soudců – je konfrontační. V Izraeli už začali, na Evropu to čeká.
https://www.echo24.cz/a/HPn5E/komentar-ruczaj-ustava-jako-car-papiru
https://www.ynetnews.com/article/bkgtce00xze