Když Alexandr Solženicyn v roce 1973 vydal v zahraničí své Souostroví Gulag, byla to v Sovětském svazu tajnost nad tajnost, kniha snad ze všech nejzakázanější. O existenci koncentračních táborů v zemi absolutního štěstí všech pracujících nebyla nikde možná ani ta nejmenší zmínka.

Sama skutečnost utajení tak obrovského „souostroví“ ukazuje, jak opravdu totalitní byl tehdejší totalitní režim.

„Měli jsme pocit, že kdyby u nás, v Sovětském svazu, legálně vyšlo Souostroví Gulag, byl by to nejen konec Ruska, ale snad konec světa,“ vzpomíná jeden ruský pamětník.

„Ale když za Gorbačovovy perestrojky v roce 1989 kniha v Sovětském svazu oficiálně opravdu vyšla, nic se nestalo; výtisky se válely ve výlohách knihkupectví a nikdo je nečetl…“ Rusové prokázali nechuť zabývat se děsivou skutečností svých dějin.

Samozřejmě že dnes v Rusku o hrůzách stalinského teroru každý ví, není to už žádné tajemství, ale nemluví se o nich a v oficiálním narativu je Stalin opět kladná postava, hrdina, se kterým v čele Rusové vyhráli svoji Velkou vlasteneckou válku. Všude se obnovují Stalinovy pomníky, stovky nových Stalinových pomníků…

Už není třeba lhát jako za vlády komunistů. Lež spolkla pravdu, aniž by přestala být lží.