Zemřel Dominik Duka: jeden z těch prelátů, který (pro někoho je to plus, v očích někoho mínus) vždycky působil, jako by byl se prelátem už narodil.
Strojní zámečník (s výučním listem), politický vězeň na Borech, představitel dominikánů, biskup, arcibiskup, kardinál, volitel papeže, příjemce nejvyššího státního vyznamenání z rukou Miloše Zemana, organizátor překladu Jeruzalémské bible.
Církevní postava, kterou – pokud to bude tehdy ještě umět – bude za sto let historická věda jen s obtížemi soudit a hodnotit. Ten, který uzavřel otázku církevních restitucí a vlastnictví katedrály svatého Víta – dobře? špatně?
Syn vojáka a důstojníka, který se rád nechával fotografovat v tom rudém kardinálském i v letecké khaki kombinéze. Člověk podezřelý z machinací s církevním majetkem. Někdo, kdo se často dostával do konfliktů, rád i nerad, v právu i ne.
Někdo, kdo hostil v arcibiskupském paláci na počest kontroverzní knihy o Miloši Zemanovi (do níž napsal kontroverzní příspěvek) bujarý večírek jeho přátel i s usměvavou předsedkyní komunistické strany.
Barokní prelát, který žil v naší době.
Zemřel Dominik Duka. Snad o nikom v poslední době se mi nepíše nekrolog tak těžko jako o něm.
Bože, náš Pane Ježíši Kriste, Spasiteli a Vykupiteli, buď milosrdný k nám všem, i k duši svého kněze Dominika Duky.