Had první: utrpení lidí v Sýrii a v Aleppu zvláště je tak strašné, že doufám, že ani největší čeští (teoretičtí) bojovníci proti islámské hrozbě nebudou rozlišovat, zdali tam trpí křesťané nebo muslimové, a nebudou vidět v jejich umírání nějaké pozitivní oslabování islámu... Had číslo dvě: válka; každá válka je hrozná, ovšem lidé mají právo na sebeobranu... Had třetí: Bašár Asad. Pro tuto zrůdu neexistuje žádné ospravedlnění, syrský prezident je nejhorší diktátor současnosti...
Ovšem cizinci, kteří žili uprostřed Izraele a podíleli se různým způsobem na životě iraelského národního společenství, byli – a vlastně pochopitelně – stále sociálně a společensky v nevýhodném postavení; jako občané, kteří neměli všechna práva, se stávali cílem vykořisťování ze strany těch zlých lidí, kteří v nich vycítili skupinu, jež se nemůže dostatečně silně bránit...
Myslím, že každý z nás by v případě potřeby dokázal bez přípravy „vystřihnout“ přednášku na téma odpuštění – každý z nás zná přece výroky Páně na toto téma, každý umí vyložit podobenství o služebníkovi, který nechtěl odpustit svému spoluslužebníkovi maličkost, když pán jemu odpustil obrovskou sumu. Jak říkám – výklad o odpuštění umíme...
Příští rok musí povinně do školky pětileté děti. Od roku 2018 musíme mít místo pro čtyřleté, od 2019 pro tříleté a od roku 2020 dvouleté! Snaze rodičů umístit děti dvouleté, které vyžadují naprosto jiný typ péče a prostě patří k mámě, se nám dařilo bránit. Dlouho nám to nevydrží...
Právě dnešního dne uplývá rovných sto let od smrti Františka Josefa I., předposledního českého krále, moravského markraběte a vévody slezského; rovněž tak rakouského císaře, maďarského krále et cetera. Asi u nás ještě bude naživu pár lidí, kteří Františka Josefa „pamatují“ – pamatují v tom smyslu, že žili na této zemi nějaký rok spolu s ním, a jsou tedy dodnes jeho současníky; jinak je ale sto let psychologická hranice, kdy se nějaký fenomén pro nás stává definitivně minulostí... Jak se dnes dívat na „stařičkého mocnáře“?
Není menšinový názor jako menšinový názor: když se politici z KDU-ČSL na pražské Národní třídě pomodlili Otče náš, Česká televize to neukázala; když exprezident označil zvolení Donalda Trumpa za naději pro svobodu a demokracii a Evropskou unii za hlavní nebezpečí, Česká televize to občanům zprostředkovala. Ale vše se mění, i Václav Klaus: není to tak dávno, co náš jediný žijící exprezident vztah k Evropské unii formuloval slovy, že zatímco ke sjednocování Evropy neexistuje alternativa, ke způsobu, jakým se to nyní uskutečňuje, ano...
To slovo jako by si na mě počkalo na konec Roku milosrdenství: „Milosrdenství vítězí nad soudem.“ Je to slovo z Listu Jakubova, 2, 13. Jak to, že jsem si toho dřív nikdy nevšiml? Představa, jako by Bůh poměřoval, v jedné ruce odsouzení a v druhé milosrdenství, nebo jako by před ním soupeřily soud a milosrdenství – ta mi zazněla nově! Tady je soud – a tady je milosrdenství, ale milosrdenství vítězí nad soudem!
