„Vždycky jsme si myslely, že se jednou dostaneš do Bílého domu. Jenom nevíme, proč si tam s sebou bereš toho chlapa,“ napsaly prý kamarádky Hillary Clintonové, když její manžel vyhrál prezidentské volby. Dnešní prezidentská kandidátka už není ta tvrdá, razantní feministka, jako v mládí, je zklidněná věkem (či snad unavená)...
Strážci pořádku a bezpečnosti se chovali na jedné straně velmi slušně, ale uměli i rázně zakročit, bylo-li to třeba. Jenže to, co mohlo relativně dobře fungovat ze začátku v diecézích a farnostech, kdy se počty lidí pohybovaly v řádu tisíců a desetitisíců, nemohlo stačit při vyvrcholení setkání v Krakově. Stoprocentně zkontrolovat a bezpečně střežit dva miliony mládežníků na jednom místě, ve svobodné zemi a při respektování jejich důstojnosti, to není v lidských silách.
V kronice (z roku 1919) čteme: Občané z Hostokryj, kteří z řím. kat. církve vystoupili, vesměs se přihlásili k církvi českosl., ustavili se jako sbor a zvolili starší. Dne 10. dubna pozvali z řím. kat. církve vystoupl. kněze z Lišan, Jana Hlaváčka, aby pro ně v kostelíku na hřbitově v Senomatech sloužil mši československou a kázal. Starosta proti konání mše ničeho nenamítal...
Útokem na katolický kostel a vraždou kněze, které se dopustili včera v severní Francii, překročili teroristé Islámského státu důležitou hranici; vraždění křesťanů páchali dosud jen na Blízkém východě – nikoli však v Evropě. První otázka, jakkoli může znít hrozně, tedy zní: proč až teď, po tak velikém množství jiných útoků a vražd na evropském kontinentě?
„Jméno za jménem odkapávalo z ostří sekery a my už jsme je ani nedokázali vnímat...“ – napadla mě tato slova z básně Jaroslava Seiferta, ve které vystihl atmosféru heydrichiády. Totiž: není to dnes v celé Evropě podobné? Veliké množství obětí a veliký pocit bezmoci. Různých teroristických útoků už je tolik, že o nich ztrácíme přehled, ačkoli média referují dlouze a podrobně... Přiznejme si otevřeně, že řešení, které by takovým hrůzným událostem předešlo, Evropa v tuto chvíli nemá.
Milý otče, inspirován korespondencí „papeže úsměvu“ Albina Lucianiho osměluji se psát Vám za práh věčnosti, který jste právě překročil... Nejprve se vrátím k našemu poslednímu telefonickému hovoru, jenž pro mne nabyl zcela mimořádného významu poté, kdy jsem se dozvěděl, že následujícího dne jste uslyšel onu výzvu: Služebníku dobrý a věrný, vejdi a raduj se u svého Pána (Mat 25, 21)...
„Na předposlední zimní olympiádě ve Vancouveru získali sportovci z Ruska jen dvacítku zlatých medailí – a to byla samozřejmě provokace Západu, jakou si velmoc, jako je Ruská federace, nemohla nechat líbit; přijala proto oprávněná opatření, jež vedla k cíli, a triumf sovětských, chci říci ruských sportovců na olympiádě v Soči ukázal právě oprávněnost těchto opatření. Jaký doping? Nejde přece o doping – Mezinárodní antidopingová agentura ve snaze ponížit Rusko účelově zařadila na seznam zakázaných látek právě ty chemikálie, které nejvíce pomáhají ruským sportovcům k dosažení jejich skvělých výsledků, jakých Rusko dosahovalo vždy a nejvíce za časů Sovětského svazu...“
