Ranní mše v katedrále je slavnostnější než jindy, zpívá se chorál a varhany ho opakují v mohutných variacích. Patron celého národa i této katedrály hledí z barevné vitráže nad hlavním oltářem, jeho jméno zaznělo mnohokrát v kázání, mešních modlitbách i písních, dávná historická postava je už jedenáct století předmětem kultu i námětem kultury a její jméno se stále veřejně přivolává… Proč? Za jakým účelem?
Jaké asi byly tituly apoštolů? O tom v evangeliu nic není, jenom tam stojí, že toho Nejvyššího máme oslovovat abba, to je, ve správném překladu, tatínku...
Vypisuji si z Koránu, z překladu Ivana Hrbka z roku 1972. Hledám si svoji cestu, jak Koránu porozumět, snažím se být vstřícný – ale bez synkretismu, samozřejmě. Nevypisuji si nic o ženách, to se přiznám. Neunikne mi ale nařízený trest bičování za cizoložství, pozor, stejný pro muže i ženu!
Co je to zbožnost? Zbožnost je, jak se projevuje víra v životě člověka, řekl bych. Mluvíme o zbožnosti? Máme víru, aktivitu, angažovanost – někdo má charismatické dary. Někdo má úřad v církvi. Pozici, postavení. Ten má takovou a ten má makovou spiritualitu. Ale zbožnost? Není zbožnost i nám, věřícím, často spíš k smíchu? Zbožnost je cosi zastaralého, přinejmenším prostého, zbožnost, to je náboženství pro babičky – zatímco my, moderní lidé, žijeme víru jinak...
Slova nám vládnou – respektive ti, kdo je umějí používat a nová vymýšlet. Zaujala mne proto dvě nová slovní spojení, několikrát opakovaná v premiérově řeči: „stabilizace uprchlíků“ a „flexibilní solidarita“...
Otázka islámu mi nepřestávala vrtat hlavou. Jak to s ním vlastně je? Jedni říkají, že toto náboženství je přímo v rozporu se současným moderním státem, jiní zase, že islám je něco úplně jiného než to, co se prezentuje v médiích. Když dovolíte, svěřím vám svoji myšlenkovou cestu a to, k čemu jsem došla...
