Aktuálně

Vypisuji si z Koránu, z překladu Ivana Hrbka z roku 1972. Hledám si svoji cestu, jak Koránu porozumět, snažím se být vstřícný – ale bez synkretismu, samozřejmě. Nevypisuji si nic o ženách, to se přiznám. Neunikne mi ale nařízený trest bičování za cizoložství, pozor, stejný pro muže i ženu!

Co je to zbožnost? Zbožnost je, jak se projevuje víra v životě člověka, řekl bych. Mluvíme o zbožnosti? Máme víru, aktivitu, angažovanost – někdo má charismatické dary. Někdo má úřad v církvi. Pozici, postavení. Ten má takovou a ten má makovou spiritualitu. Ale zbožnost? Není zbožnost i nám, věřícím, často spíš k smíchu? Zbožnost je cosi zastaralého, přinejmenším prostého, zbožnost, to je náboženství pro babičky – zatímco my, moderní lidé, žijeme víru jinak... 

Jistě to byla včera pro Andreje Babiše velmi nepříjemná věc, když Poslanecká sněmovna přijala hlasy poslanců všech stran kromě té jeho zákonnou novelu, která politikům zakázala ovládat média a ne sice podnikat, ale přijímat nenárokové dotace; norma ještě potřebuje schválení v Senátu a podpis prezidenta republiky...

Slova nám vládnou – respektive ti, kdo je umějí používat a nová vymýšlet. Zaujala mne proto dvě nová slovní spojení, několikrát opakovaná v premiérově řeči: „stabilizace uprchlíků“ a „flexibilní solidarita“...

Otázka islámu mi nepřestávala vrtat hlavou. Jak to s ním vlastně je? Jedni říkají, že toto náboženství je přímo v rozporu se současným moderním státem, jiní zase, že islám je něco úplně jiného než to, co se prezentuje v médiích. Když dovolíte, svěřím vám svoji myšlenkovou cestu a to, k čemu jsem došla...

V uplynulém zhruba roce měli mnozí moji přátelé & kamarád za to, že mě potěší, když mi pošlou něco nehezkého o islámu, nejčastěji nějaký škaredý obrázek anebo hodně kritický citát, někdy v kontextu, jindy vytržený z kontextu... Mezitím si  přečetli články, které vyšly ve Skleněném kostele – a občas mi někdo laskavě vynadal, občas mě někdo zostra poučil...