Ti lidé nemohou zpět do Turecka, odkud s rizikem života připluli a které je rádo, že se jich zbavilo, a nechtějí – často nemohou – vrátit se do vlasti. „To, co vidíme u Idomeni dnes, to jsou zítřejší džihádisté,“ prohlásil náměstek řeckého ministra vnitra Nikos Toskas. Navíc: kdosi se ještě snaží přilévat oleje do ohně, v táboře se objevily nepodepsané letáky v arabštině, které vyzývaly ke ztečení hranice. Cui bono?
Je čas začít myslet na prezidentské volby, řekla jsem si. Dva roky totiž utečou jako nic a ti, kteří by rádi znovu ovládli tento post, už jistě spřádají plány. Je fakt, že politické dění v poslední době příliš nesleduji. Starám se spíš o děti a excesy prezidenta Zemana mou pozornost příliš neupoutaly. Jenže předvolávání lidí, kteří mávají transparenty a vlajkami nějaké země na policejní stanici, to už je něco jiného. V hlavě mi začala blikat červená kontrolka...
Připraviv převrat se svými přáteli Farelem a Couraudem, vystoupil Kalvín o Velikonocích 1538 v katedrále svatého Petra přes zákaz na kazatelnu, vznesl hlasitý protest proti rozhodnutím rad a oznámil, že se odmítá podávat přijímání rozdělenému, svatokrádežnému, rouhačskému lidu. Exkomunikoval celé město! Hrozbám smrti a náhle taseným mečům navzdory odmítl odvolat své ohromující rozhodnutí. Jen o vlásek nedošlo ke krveprolití...
„Proč o tom nepíšeš? Všichni o tom diskutují...,“ volá mi kamarád.
„To víš, jako vždycky. Čekám, až to nebude tak aktuální – abych se nad tím moh trochu zamyslet...,“ pokouším se zažertovat.
„Ne, vážně,“ volá, „mě to připadá jako průšvih a obrovskej skandál!“
„To jistě,“ souhlasím. „A co máš na mysli?“
„No přece ty nevděčný Arabáše, jak od nás zdrhli do západního – teda dneska už vůbec do Německa...“
„Nic o nich nevím, arabsky neumím, nemluvil jsem s nimi...“
Když čtu ve zpravodajství opět slovní spojení „Náhorní Karabach“, často frekventované v devadesátých létech, nemohu než říct si: „Zlatá Evropa!“ Staré konflikty tu skutečně umírají, zatímco jinde ve světě jenom usínají. Území obklopené ze všech stran Ázerbájdžánem, ale obydlené Armény tvořilo za Sovětského svazu „národnostní okruh“ v rámci Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky. A nic se nedělo...
Každý o něm ví, že patří mezi zakladatele reformace; vzdělanější křesťan si samozřejmě ještě vybaví radikální nauku o predestinaci... Jinak ale jeho život a teologii prakticky neznáme; na rozdíl od Martina Luthera, jehož život a duchovní i praktické postoje jsme schopni, i když nejsme evangelícï, přece jen nějak interpretovat, zůstává Jean Calvin (Jan Kalvín v české tradici) pro většinu křesťanů hluboko ve stínu. Skleněný kostel přináší v překladu Kristýny Jančíkové několik úryvků z církevních dějin francouzského katolického autora Daniela-Ropse (člena Francouzské akademie), z dílu L’Église de la Renaissance et de la Réforme, věnovaných Janu Kalvínovi: pohled hluboce informovaný, v katolickém stanovisku pevný, ale plný pochopení.
Fejeton už jsem nenapsala dlouho. Minule jsem se tu holedbala, jak je střední věk prima, žádný problém, paráda, pohoda. Ale to zapomínání jmen. Ta doba, než přiřadím další nový obličej k okamžiku, kdy jsem se s jeho nositelem potkala. Udělali mi teď ale radost v naší dětské knihovně. Možná že mysleli spíš na teenagery, že když je plno u počítačů, ať se válejí s komiksem na pohovce, ať! Já si stejně budu dál přát, aby to byla koupě pro unavené rodiče. Představte si tu idylu. Nejmladší dítě zůstalo doma s hlídací slečnou, dvě starší se v knihovně rozběhly k regálům. Holčička si listuje v knížkách s růžovými obaly – o princeznách, chlapec čte Čtyřlístky, maminka (na pohovce) se může nerušeně začíst do biografie Sidonie Nádherná a konec střední Evropy, kterou si přinesla s sebou....
