Jeden z východních koncilních otců, patriarcha Maximos IV. Saigh ve svém vystoupení na Druhém vatikánském sněmu (jehož jednací řečí byla ovšem latina) – použil francouzský jazyk: právě proto, aby zdůraznil, že latina není jazyk všeobecné církve. Teologicky je jasné, že církev, Boží lid, mystické tělo Kristovo, nemá žádný „svůj“ jazyk. Každý jazyk, kterým mluví křesťané, je jazyk církve. Všechny jazyky Bůh slyší, všem rozumí...
Jak říká britský spisovatel C. S. Lewis, křesťanské manželství je něco úplně jiného než manželství, jak mu rozumí lidé mimo křesťanství. Zdůraznila bych, že křesťanské manželství nelze žít bez Boha; bez jeho pomoci se rozpadne. Pater James Manjackal to začal říkat jako první, a po něm někteří další kněží: manželství je kousek ráje na světě, na světě, kde lidé od pádu do dědičného hříchu už nežijí v ráji. A domnívám se, že to má i oporu v Písmu svatém...
Ženeva byla nazývána protestantským Římem. Toto pojmenování je pravdivé pouze částečně. Kalvín by jej jistě byl odmítl, on, který smýšlel o Ženevě jenom jako o „arše na velkých vodách potopy“. To, co Řím znamená pro katolíka, zároveň vnitřní vlast jeho věrnosti, centrum, odkud pramení všechna oprávněná autorita, místo, kde od dob svatého Petra po současného papeže svatá přítomnost reprezentuje viditelně Krista – je zřejmé, že Ženeva toto pro kalvinisty není, nikdy nebyla. Ale v širším slova smyslu Ženeva v časech, kdy tam přebýval reformátor a kdy tolik zneklidněných duší k ní obracelo svůj zrak, vykonávala roli duchovního centra...
„Byls teď v klášteře u termitů?“
„Ne, nebyl...“
„Tam je teď výbornej kněz! A u svatého Gulbrechta jsi byl?“
„Ne...“
„Na páteru Kambalovi? Ne?“
„Ne!“
Jaksi svou víru nestíhám, zdá se mi.
A spousta věcí mi uniká, jak se teď ukazuje...
To kamarád Vojen Mnata je daleko víc v obraze!
Už dlouho se v politickém pořadu veřejnoprávní televize Události, komentáře nehádali politici tak ostře jako včera, jen několik hodin poté, co kvůli nepodpoře poslanců ANO spadl pod stůl dlouho připravovaný koaliční návrh protikuřáckého zákona. Silná slova ostatně létala sem a tam po celý den. Jde o „podraz ČSSD a KDU-ČSL“ – tak děl Andrej Babiš. Je to „tragický den“, protože „jsme kuřácký skanzen v Evropě“ – to zase pravil ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček...
Takže, Pane Bože, teď jsem si udělal na Tebe čas: nešel jsem za kamarády do hospůdky, abych si mohl právě s Tebou v klidu promluvit, no, já vím, je to letos vlastně poprvé, cože? Ano, a vloni jsem si delší čas pro Tebe udělal jen tehdy, jak jsem ležel v nemocnici – no ale o to větší je teď moje zásluha, že? Odmítl jsem taky pozvání na výlet na kole, no ano, máš pravdu, na ten se mi stejně moc nechtělo...
Po upálení Michaela Serveta se Kalvín Ženevanům jevil jako obránce Božího slova a ten, kdo zachraňuje víru. Jeho autorita, ještě večer před tím zpochybňovaná, byla založena na neochvějných základech. Poslední pokusy „libertinů“ byly k smíchu, byly ovšem nelítostně potrestány: spiknutí po pitce vyústilo v kruté stíhání – dva skromní převozníci, bratři Comparetové, byli popraveni a kusy jejich těl rozsekány a vystaveny před branami města; jeden z Berthelierových, jenž se do věci zapletl, byl sťat; všichni ostatní vedoucí klanu uprchli a byli kontumačně odsouzeni k smrti...
