V poslední době slýchávám někdy v kostelích: „Ježíš, náš bratr“. Je to taková, řekl bych, móda. Co se tím myslí? Cítím v tom někdy u některých kněží jakoby skrytou snahu snížit Pána Ježíše tak trochu z piedestalu jeho velikosti a božství a více ho představovat jako pouhého člověka – ačkoli jeho božství se výslovně nepopírá, přece tam někdy cítím, dej Bože, abych se mýlil, jakýsi heretický názvuk...
Čínská provincie Čes-ko se vrací k normálnímu životu. A uklízí se. Jihokorejská společnost Samsung kupříkladu dostane velmi zajímavou náhradu za zmařenou reklamu v pražské Evropské třídě, jež musela ustoupit orientální vlajkoslávě na oslavu čínského imperátora. Ale jak je možné, že na přání nějakého papaláše se odstraní zaplacená reklama přes nesouhlas toho, kdo si ji zaplatil?
Opatrně zaháněl vše, co mu tak uškodilo v Ženevě: příliš velké nároky, příliš kategorické výzvy; kult, jejž praktikoval, nebyl příliš vzdálen tomu luteránskému; jaké to mělo důsledky?
Ti lidé nemohou zpět do Turecka, odkud s rizikem života připluli a které je rádo, že se jich zbavilo, a nechtějí – často nemohou – vrátit se do vlasti. „To, co vidíme u Idomeni dnes, to jsou zítřejší džihádisté,“ prohlásil náměstek řeckého ministra vnitra Nikos Toskas. Navíc: kdosi se ještě snaží přilévat oleje do ohně, v táboře se objevily nepodepsané letáky v arabštině, které vyzývaly ke ztečení hranice. Cui bono?
Je čas začít myslet na prezidentské volby, řekla jsem si. Dva roky totiž utečou jako nic a ti, kteří by rádi znovu ovládli tento post, už jistě spřádají plány. Je fakt, že politické dění v poslední době příliš nesleduji. Starám se spíš o děti a excesy prezidenta Zemana mou pozornost příliš neupoutaly. Jenže předvolávání lidí, kteří mávají transparenty a vlajkami nějaké země na policejní stanici, to už je něco jiného. V hlavě mi začala blikat červená kontrolka...
Připraviv převrat se svými přáteli Farelem a Couraudem, vystoupil Kalvín o Velikonocích 1538 v katedrále svatého Petra přes zákaz na kazatelnu, vznesl hlasitý protest proti rozhodnutím rad a oznámil, že se odmítá podávat přijímání rozdělenému, svatokrádežnému, rouhačskému lidu. Exkomunikoval celé město! Hrozbám smrti a náhle taseným mečům navzdory odmítl odvolat své ohromující rozhodnutí. Jen o vlásek nedošlo ke krveprolití...
„Proč o tom nepíšeš? Všichni o tom diskutují...,“ volá mi kamarád.
„To víš, jako vždycky. Čekám, až to nebude tak aktuální – abych se nad tím moh trochu zamyslet...,“ pokouším se zažertovat.
„Ne, vážně,“ volá, „mě to připadá jako průšvih a obrovskej skandál!“
„To jistě,“ souhlasím. „A co máš na mysli?“
„No přece ty nevděčný Arabáše, jak od nás zdrhli do západního – teda dneska už vůbec do Německa...“
„Nic o nich nevím, arabsky neumím, nemluvil jsem s nimi...“
