Bible je pro nás křesťany Boží slovo, zdůraznil biskup, ale víme, že byla napsána konkrétními lidmi v konkrétní době a jedno i druhé se v ní odráží. Podle muslimů však byl korán Mohamedovi nadiktován a každé slovo v něm je tudíž nadčasové, platné provždy a absolutně... Myslím, že jako křesťané máme milovat své nepřátele. Ale nemáme říkat, že naši nepřátelé nejsou naši nepřátelé. Naslouchejme i varovným hlasům...
Musím se omluvit: prokázalo se, že mezi teroristy vraždícími v Paříži byli nejen rodilí Francouzi, nýbrž i dva muži, kteří se do Evropy dostali přes Řecko jako uprchlíci – a já jsem napsal, že mezi 900 000 tisíci uprchlíky není terorista ani jeden... To byla z mé strany ovšem hloupost; nebrodili se bahnem, nespali asi ani ve stanech, přešli do Evropy a vytratili se z davu běženců; o pobyt v azylantské ubytovně neměli zájem a ani to nepotřebovali...
...když se zavřete do jedné domácnosti s jednou, dvěma, třemi a dalšími osobami a osobnostmi (podotýkám, že jste si svobodně a vědomě vybrali pouze manžela – děti přijímáte, ale nevíte, jaké budou; širší rodinu si taky moc vybírat nemůžete) a často přitom není nikam úniku, pak kam se hrabe televizní vila Vyvolených. Člověk se sám v sobě dostává do hlubin, o nichž se ani nenadál, že se někde v něm nacházejí...
Neměli bychom přeslechnout početné hlasy z muslimského světa, včetně stanoviska nejprestižnější káhirské univerzity, které atentát v Paříži odsoudily. Není možné udělat rovnici muslim = terorista. Taková rovnice bere čest a důstojnost milionům slušných muslimů, kteří nikdy žádný atentát nespáchali – a ani ho neplánují. Pokud někomu budete pořád dokola tvrdit do očí, že je potencionální terorista, nakonec se teroristou doopravdy stane...
Už zazněly i odkazy na společnost Státu Izrael, kde lidé žijí, baví se, chodí do zaměstnání, obchodují, píši romány, koupou se na pláži, pracují ve špičkových vědeckých laboratořích, vychovávají děti, modlí se k Bohu – a při tom všem žijí ne v nějakém hypotetickém, teoretickém, vzdáleném, ale stále ve velice blízkém teroristickém ohrožení, ať již únosem syna, výbuchem bomby, náhle tasenou dýkou v ruce ženy středních let či dopadem rakety na střechu rodinného domu... Čeká nás podobný způsob života?
Žijeme v době dialogu. Panuje všeobecný konsensus, že než aby se lidé různého přesvědčení zabíjeli, je lepší, vedou-li dialog. Ovšem někteří, jak třeba Rusové na Krymu či islámští fanatici kdekoliv, dialog nepěstují. Žijeme ostatně spíš v době keců než skutečného dialogu. Ovšem lepší je žvanit, než aby se lidé navzájem zabíjeli...
Nebyli jsme tam, kde žili naši předci, a tak jsme o den později, v časném odpoledni zářivém jako vybroušený drahokam, zašli na hřbitov v maloměstě, kde žijeme. Mohli jsme si dovolit být nad věcí. Zapálit svíčku u hrobu někoho, koho známe z vyprávění, anebo si pro svíci a krátkou modlitbu vybrat místo, které se nám prostě jen líbí. Zlaté listí se sypalo ve hřbitovní aleji. Naši mrtví jsou pořád s námi. Vnímám ve svých dětech i sama v sobě to pokračování. Při úklidu jsem našla obálku se zapomenutými fotkami. „Na tvých křtinách ještě byli oba dědečci, vidíš?“ ukazuji nejstaršímu...
