Nerozhodujeme o tom, jak dlouho budeme žít, ale rozhodujeme, jak budeme žít. Je-li mezi mrtvými někdo, kdo žil zbožně, se smrtí počítal a každý večer děkoval Bohu za to, že mu dal další den jako dar, je teď v nebi a hledí na našeho nebeského Otce. Byl-li mezi mrtvými někdo, kdo Bohem pohrdal, je to pochopitelně horší...
Opět umírali lidé na cestě do práce nebo do školy, cestující v letištní hale, obyčejní lidé, staří, mladí, občané různých zemí. Na jedné straně náš život: pohodlný, ke všemu trochu lhostejný, skrytě absurdní, užvaněný, v zásadě beznázorový, konzumní – a na druhé straně připravenost vraždit, ochota umřít za jakési, pro nás nepochopitelné přesvědčení... Nemůže být větší kontrast.
Národní pochod pro život se uskuteční v Praze 2. dubna 2016; jeho cílem je upozornit, že i v těžké situaci mohou nastávající matky najít podporu. Pochod vyjde z Klárova u stanice metra Malostranská ve 14.30 hodin směrem do centra města. Modlitbou za český národ bude program zakončen u sochy sv. Václava na Václavském náměstí v 16.30.
Kniha Lvi přicházejí vyšla v českém překladu; její slovenský autor Vladimír Palko vidí politický vývoj Západu takto: vlády vzešlé z nepochybně svobodných voleb v posledním čtvrtstoletí viditelně omezují některé občanské svobody, především svobodu projevu a vyznání a také svobodu svědomí a mínění...
Jan Čep se už před exilem vyhýbal se „démonu polemiky“. V určitých situacích ale kritické námitky důrazně vyslovil. V době studené války mezi komunistickým východem a demokratickým západem Evropy měl – a jako zaměstnanec Rádia Svobodná Evropa tím spíš – polemiku vlastně v popisu práce.
„Pokud jde o půst: čím dál víc si myslím, že právě kousíček postu, ke kterému se přinutíme, je ten moment, ten kámen pohoršení, o který se láme upřímnost naší víry. V neochotě k jakémukoli sebezapření začíná vlažnost, kterou tak odsuzuje Písmo...“
Pamatuji si, jak jsem po svém obrácení v čase před Velkým pátkem slyšela knězova slova o „dni přísného postu“. Tehdy nedodal vysvětlení, a tak jsem si ve své prostotě a přímočarosti řekla: „Přísný půst, to je jistě den o chlebu a vodě.“ Ani mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak, a tak jsem se ani nikoho dál nevyptávala. Pokřtěná jsem sice ještě nebyla, ke svátostem nechodila, ale postit se může každý, a tak jsem byla den o chlebu a vodě. Bylo to bezpochyby poprvé v životě. Vlastně mě tehdy překvapilo, že se to vůbec dá „přežít“...
