Uvědomili jste si někdy, že soucit nefiguruje v žádném seznamu křesťanských ctností? Ale i soucit je Boží dar. Slzy jsou Boží dar. I Pán pociťoval soucit nad zástupem, který byl jako ovce bez pastýře, zaplakal nad mrtvým Lazarem a plakal nad Jeruzalémem, když pomyslel na jehobudoucí utrpení...
„Rusové jsou tady!“ zaslechl jsem ze dvora sousedního domu. Rusové jsou tady? Snad špatně slyším… Bylo mi 15 let, 8 měsíců a 6 dní. Celý ten rok 1968 až do 21. srpna jsem prožíval velmi intenzivně; dá se říct, že jsem tehdy předčasně dospěl. Ne zážitkem ruské okupace, nýbrž zážitkem svobody, která tak nečekaně vypukla, svobody politické a náboženské i kulturní...
V dnešním evangeliu přichází k Pánu Ježíši žena, pohanka, neznáme ani její jméno. Ale její chování, její slova a nakonec víra, oceněná Pánem Ježíšem, je nám – dnešním věřícím otcům a matkám – úžasným vzorem...
Robert Fremr se vzdal kandidatury na ústavního soudce. Což je dobře. V útrobách českého justičního systému ovšem zůstává jistě řada dalších vysoce kvalifikovaných soudců a žalobců se špinavýma rukama z doby komunismu.
Šebestián Pavel Smrčina a Ondřej Havlíček: Františkánskej živel Jak žít z Boha a dávat lidem (Brno, Cesta, 2023)...
Robert Fremr ani jiný soudce nebyl s pistolí u hlavy nucen, aby rozhodoval podle nespravedlivých zákonů: vždycky mohl odejít a pracovat třeba jako podnikový právník; to by ovšem nebyla žádná zářivá kariéra. Ne – člověk, který takto očividně dal v nějaké fázi svého profesionálního života přednost kariéře před spravedlností, nemá na Ústavním soudu co dělat...
Kácet náhrobky padlých je jistě ohavnost, házet kanalizační dekl z Nuselského mostu nebo klást těžké překážky na koleje je nepochybně zločin. Žádný soudce nemusí mít výčitky svědomí, odsoudí-li lidi obžalované z takovéhoto jednání; něco jiného ovšem je, odsoudí-li v souvislosti s těmito činy člověka, který je nespáchal. Jak to v roce 1988 učinil Robert Fremr...
