Skandály Starostů a nezávislých byly v uplynulých týdnech skutečně výrazné, a populistická opozice, která má sama hory másla na hlavě, už větřila konec tohoto hnutí a oslabení demokratického tábora o jeden politický subjekt – že se Starostové nesložili a nerozpadli, je dílo jednoho jediného člověka, předsedy Víta Rakušana...
Starý Abrahám naléhavě vyprošuje – proti vší lidské naději – na Hospodinu záchranu těch, kteří svými hříchy a zvrácenostmi zasluhují spravedlivý trest. Pro deset spravedlivých Bůh nezahubí Sodomu a Gomoru. Kolik je skutečně spravedlivých v naší obci? Kolik starých lidí zná a naplňuje Boží vůli? Kolik starých se snaží předat potomkům poklad víry, věčný život?
Jakube a Terezo, před rokem jsme se takřka neznali. S Jakubem jsme se vídali při kontrole na bráně věznice. A pak přišla věta: „Pane kaplane, chtěl jsem mít svatbu v kostele, ale nejde to.“ „Proč?“ A od té chvíle jsme společně připravovali na přijetí svátosti křtu. A dnes stojíte před oltářem, abyste si udělili svátost manželství. Nebo stojíte před nastraženou pastí?
Covid-19 se nám, pro většinu z nás nečekaně, zase vrací, a novou vlnu nákazy prožíváme netypicky uprostřed léta... Ceny všeho na světě se utrhly ze řetězu, zveřejňovaná data o inflaci nám připomínají spíše čísla, jaká jsme znali z Jižní Ameriky a jiných podobných neklidných regionů – ovšem všichni to tak nějak zvládáme, i když i při nákupu základních potravin uvažujeme úsporněji než dřív...
Sedmadvacetiletý na třicet let odsouzený muž se cítí jako žena, a proto byl poslán do ženské věznice – ale to mu nezabránilo v tom, aby tam ve volných chvílích nepřivedl ne jednu, ale hned dvě své spoluvězenkyně do čeho? Do jiného stavu. Po přečtení takovéto zprávy si musím umýt obličej studenou vodou a jít se na chvíli projít na čerstvý vzduch, abych přišel zase k sobě. Co dodat?
Mnozí z nás mají tu smůlu, že za komunismu prožili podstatnou část svého života. Ale díky tomu jsme získali nedocenitelnou zkušenost, kterou by dnešní aktivisté potřebovali jako prase drbání. Tehdy většině z nás vlastní rodičové o svém mínění programově lhali, abychom se náhodou na veřejnosti nepodřekli. Mnozí učitelé oficiální výklad prokládali opatrně formulovanými, relativizujícími poznámkami…
Našel jsem v těch třech náhodně vybraných médiích, která jistě nepředstavují seriózní vrchol rakouské žurnalistiky (ale o to jsou možná typičtější), jen jeden jediný maličký článek o hrůzách, jež se dnes a denně odehrávají na Ukrajině: v deníku Heute se píše, že při stažení z obce Makariv nechali okupační vojáci na ulici ležet polomrtvého zbitého psa a na jeho tělo upevnili minu, aby zahynul ten, kdo psovi přijde na pomoc; Ukrajinci zavolali pyrotechnika, minu odstranili a psa zachránili...
