Problém je, že málo čteme a rozjímáme Písmo svaté. Včetně kněží. Že je pastorace málo úspěšná? A co podobenství o rozsévači? Tam se snad slibuje úspěch? Většina zrn přijde, různým způsobem, nazmar – jen malá menšina dojde uplatnění, a ta to ovšem všechno vynahradí. A jak byl úspěšný ten, koho jsme si nazvali „apoštol národů“? Píše se sice o mnoha bratřích, kteří přijali víru v Pána Ježíše – ale o žádném místě a městě, kde svatý Pavel působil, se neříká, že by tam získal většinu...
Petr Gazdík, ministr školství, mládeže a tělovýchovy, podává ke 30. 6. demisi. Přiznám se, že mu věřím, když prohlašuje: „Necítím se vinen ani ve věcné, natož trestně-právní rovině.“ A ještě říká: „Ano, stýkat se s Redlem byla chyba, nebo naivita, což je u politika také chyba...“ I naivitu Petru Gazdíkovi věřím – ovšem je to naivita na úrovni Červené karkulky. Starostové a nezávislí jsou mladý politický subjekt přivádějící do vysoké politiky i lidi života ve vysoké politice zcela neznalé. Zkušení politici jsou mnohem opatrnější v tom, koho si připustí k tělu...
Co potřebuje člověk pro to, aby nezemřel hladem? Chléb. I ti největší zločinci dostávali a dostávají ve vězení chléb a vodu. Jak byl a je vzácný chléb v koncentračních táborech, jak se lidé, zvlčilí hladem, o chléb prali, dokonce zabíjeli a na druhé straně, jak se mnozí dělili o svůj chléb nebo ho darovali celý. Darovali tím život. Když nás Pán Ježíš učí mluvit s Bohem – Otcem, tak třetí prosba zní: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes...“
Kdyby se mě někdo zeptal, kdo je Ronaldo, asi by se mi odněkud z paměti člověka, který v televizi nevyhledává, ale ani nevypíná sportovní zpravodajství, vynořilo, že je to fotbalista, ale určitě bych si nevzpomněl, za který klub hraje, a už vůbec ne, za jaké týmy hrál v minulosti. Cristiano Ronaldo je nejlépe placeným fotbalistou světa. S příjmy z reklamy loni vydělal 82 milionů dolarů, což ho řadí na místo nejvíc vydělávajícího sportovce světa. A přitom se málem nenarodil...
Společnou návštěvu francouzského prezidenta, německého kancléře a italského premiéra v Kyjevě označil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj za historickou událost. V tom má nepochybně pravdu: historické události totiž jsou různé, dobré i zlé, trapné i takové, které jsou plné pokrytectví; dobře pochopené – i takové, o kterých se zahnízdila v povědomí národů dezinterpretace – a zdá se, jakoby dezinterpretace měla trvat do konce časů...
Zírali jsme s údivem na ukrajinské Romy. S velkými ranci a mnoha malými dětmi v expresních vlacích a na chodbě nebo na perónech pražského hlavního nádraží a na trávníku před hlavním nádražím v Brně i jinde; nejsou ani trochu hluční, naopak jen tak sedí anebo leží a čekají – na co? Na další den života. Když prvně přišli mezi „normálními“ uprchlíky, někteří čeští úředníci v asistenčních centrech se s nimi ani nechtěli bavit – posílali je, ať jdou dál, do Německa, Německo je přece země pro příjímání nepohodlných imigrantů, i teď, bez Merkelové…
„Já jsem poslala na konto Ukrajiny padesát tisíc,“ slyšel jsem z úst jedné dobré ženy, „a teď toho lituju.“ Proč? „Oni mají lepší auta než my.“ Všichni mají lepší auta než my? A co když někdo má auto – a jinak už jen doma hromadu trosek? „Já jsem viděla tu Ukrajinku, jak si koupila zmrzlinu za padesát korun! No takovou zmrzlinu si nekupuju ani já!“ Ale mohla byste si ji koupit, kdybyste chtěla, ne? Až to všechno člověka bolí! Je-li někdo uprchlík, má chodit v hadrech a živit se suchým chlebem...
