Jakube a Terezo, před rokem jsme se takřka neznali. S Jakubem jsme se vídali při kontrole na bráně věznice. A pak přišla věta: „Pane kaplane, chtěl jsem mít svatbu v kostele, ale nejde to.“ „Proč?“ A od té chvíle jsme společně připravovali na přijetí svátosti křtu. A dnes stojíte před oltářem, abyste si udělili svátost manželství. Nebo stojíte před nastraženou pastí?
Covid-19 se nám, pro většinu z nás nečekaně, zase vrací, a novou vlnu nákazy prožíváme netypicky uprostřed léta... Ceny všeho na světě se utrhly ze řetězu, zveřejňovaná data o inflaci nám připomínají spíše čísla, jaká jsme znali z Jižní Ameriky a jiných podobných neklidných regionů – ovšem všichni to tak nějak zvládáme, i když i při nákupu základních potravin uvažujeme úsporněji než dřív...
Sedmadvacetiletý na třicet let odsouzený muž se cítí jako žena, a proto byl poslán do ženské věznice – ale to mu nezabránilo v tom, aby tam ve volných chvílích nepřivedl ne jednu, ale hned dvě své spoluvězenkyně do čeho? Do jiného stavu. Po přečtení takovéto zprávy si musím umýt obličej studenou vodou a jít se na chvíli projít na čerstvý vzduch, abych přišel zase k sobě. Co dodat?
Mnozí z nás mají tu smůlu, že za komunismu prožili podstatnou část svého života. Ale díky tomu jsme získali nedocenitelnou zkušenost, kterou by dnešní aktivisté potřebovali jako prase drbání. Tehdy většině z nás vlastní rodičové o svém mínění programově lhali, abychom se náhodou na veřejnosti nepodřekli. Mnozí učitelé oficiální výklad prokládali opatrně formulovanými, relativizujícími poznámkami…
Našel jsem v těch třech náhodně vybraných médiích, která jistě nepředstavují seriózní vrchol rakouské žurnalistiky (ale o to jsou možná typičtější), jen jeden jediný maličký článek o hrůzách, jež se dnes a denně odehrávají na Ukrajině: v deníku Heute se píše, že při stažení z obce Makariv nechali okupační vojáci na ulici ležet polomrtvého zbitého psa a na jeho tělo upevnili minu, aby zahynul ten, kdo psovi přijde na pomoc; Ukrajinci zavolali pyrotechnika, minu odstranili a psa zachránili...
Člověk by se mohl domnívat, že po útoku Ruska na Ukrajinu bude i poslednímu zabedněnci jasné, že energetickou politiku musí Evropská unie jako celek i jednotlivé členské státy uchopit zcela nově. Jednotlivé státy tak činí, ale EU s menšími korekcemi trvá na Green dealu, který hrozí přinést prohloubení krize a částečně se neopírá o realitu! Tak třeba záměr vybít do roku 2030 třetinu holandského skotu (Nizozemí je údajně druhý největší producent skotu na světě) a v některých částech země zakázat chov úplně, zní doslova šíleně...
Spalování fosilních paliv zvyšuje množství kysličníku uhličitého v ovzduší a tím, v důsledku takzvaného skleníkového efektu, mění klima na celé planetě Zemi. Proto vidíme tolik povodní, tornád a zároveň takový nedostatek vláhy zase jinde. Jsou ještě nějací „klimatičtí disidenti“, kteří by tyto věty odmítali? V teorii to na planetě uznávají téměř všichni, v praxi už mnohem méně. Klima se mění, to je jasné. Ale je to skutečně způsobeno jenom člověkem?
