Tak nám ve včera Česká televize naservírovala senzační zprávu, jak jsou v Kanadě objevovány utajované hroby kolem internátních církevních škol pro indiány. Hodně emocí, fakta žádná, to vyvolává podezření a zvídavého diváka povzbuzuje, aby si sehnal a ověřil fakta sám ve volném čase, protože zaměstnanci média veřejnoprávního toho ani za peníze v pracovní době zjevně nejsou schopni...
Dne 31. srpna 1939 přepadla skupina příslušníků SS oblečených do polských uniforem rozhlasovou stanici v německém městě Gleiwitz (dnes Gliwice) poblíž polských hranic. Komando odvysílalo polsky výzvu k boji proti Němcům a potom se stáhlo. Aby celé přepadení bylo věrohodné, musely na místě zůstat i nějaké mrtvoly – ty si esesmani přivezli už s sebou. Byli to zastřelení vězni z Dachau, rovněž navlečení do polských uniforem...
V prvním čtení dnešní neděle jsme slyšeli slova člověka – proroka Izaiáše – o tom, jak uviděl Boha, jeho slávu a jeho anděly. K čemu ho vedlo toto vidění? K pokornému a pravdivému poznání sebe sama. Toto pravdivé poznání ho vedlo k pravdivému vyznání: „Jsem hříšník, mezi hříšníky žiji. Je se mnou konec.“ Bůh mu chce odpustit hříchy a povolává ho do služby. Na základě pokory a pravdy Izaiáš toto poslání přijímá...
Debata před hlasováním o důvěře vládě trvala dvaadvacet hodin, ale řeči před schválením pandemického zákona už hodin pětatřicet; dnes však většina přece jen dostala možnost se uplatnit a novela pandemického zákona byla konečně přijata! Myslím si, že je to norma rozumná a v nynější covidové situaci, ale hlavně z hlediska toho, co by mohlo přijít, potřebná. Je dobré, aby vláda měla pravomoci, které zákon přináší, jaksi v zásobě... Ale na řadě je ještě verdikt Senátu a prezidenta.
„Mluvím s učiteli, které znám, a slyším od nich, jak už jsou unavení, vyčerpaní,“ píše ve svém fejetonu ve Skleněném kostele Renata Skalošová. Myslím, že unavení jsme už z pokračující covidové pandemie všichni. Zároveň si však zvykáme. Lída Rakušanová si ve svém komentáři v Českém rozhlase Plus všimla, jak v městské hromadné dopravě v Praze přibývá lidí bez roušky přes ústa a že roušku občas nenosí už ani personál v restauracích – natož aby vyžadoval nějaký kód...
V naší rodině držíme vánoční náladu a výzdobu dlouho. Do čtyřiadvacátého prosince se tedy pokoušíme zůstat v rozpoložení adventním. (I když to není úplně lehké, spolužáci našich dětí zdobí stromky a pouštějí si koledy dávno před námi.) A pak to propukne v plné parádě, inspiraci rozmanitými tradicemi tuzemskými anii zahraničními se nebráníme. Ale všechno má svůj čas. Tříkrálové požehnání na dveřích, za nimi Hromnice, je potřeba se rozloučit s hedvábnými anděly a s koníčky z plsti. Rozebrat betlém. Sundáme ozdoby z oken a dveří...
Nikdo není doma prorokem – kolikrát si toto mnozí z nás řekli, zvláště v situacích, kdy nám šlo o to, prosadit svou vůli. A tak sami sebe povyšujeme na proroka. Co však je úkolem proroka? Neříká věci líbivé, které chtějí lidé slyšet, například předvolební sliby a všechny podobné sliby a lichotky. Také neříká jejich pravý opak – neprovokuje. Říká to, co chce Bůh. To většinou u lidí vzbuzuje odpor...
