Duch Svatý se nám stále dává. Dává se nám v pro nás nepřestavitelné míře. Ale my často odmítáme. Co nás k tomuto odmítání vede? Je to matka všech hříchů – pýcha. Já to zvládnu sám. Já chci být nezávislý. Já to dokážu. Já tě nepotřebuji. Já ti to neodpustím...
V jednom fejetonu básník Jan Skácel, který nebyl věřící, ale v dětství chodil do náboženství, píše, jak, turisticky, přišel do kostela spolu se svojí ženou, jež do náboženství nechodila, a jak ho šokovalo, když se žena před trojičním sousoším zeptala, co tam nahoře jako dělá ta slepice... Ano každý ještě ví, že muž na kříži je Ježíš Kristus. I Boha jako vousatého starce většina lidí pozná; ale co tam nahoře dělá ta slepice?
Každý den jezdím do práce kolem lékárny v Králově Poli, která se jmenuje U Trojice. Na štítě je, pečlivě obnovené, staré štukově vyjádření nevyjádřitelného: starý muž, mladý muž a holubice, tedy Duch Svatý. Je to naivní umělecké vyjádření, ale pomáhá mi ve víře; vždycky, když jedu okolo, Otce i Syna i Ducha Svatého pozdravím – a jsem rád, že moje víra je stejně naivní, jako víra toho dávného štukatéra před více než sto lety...
„Ale církev učí o Duchu Svatém už skoro dva tisíce let – a tohle přece nemá zapotřebí,“ říkal mi, velmi pohoršeně, jeden kněz, když se i mezi katolíky začaly projevovat charismatické dary podobné těm, o jakých jsme četli ve Skutcích apoštolů, a mysleli jsme si, že se nás netýkají, když se i u nás katolíků začalo hlaholit v jiných jazycích, když najednou i lidé v našem blízkém okolí měli vidění a slyšeli v srdci úplně jinak Boží hlas…
Pavel a Sila „potom šli přes Frýgii galatským krajem, protože Duch Svatý jim zabránil kázat slovo Boží v (provincii) Asii“, čteme v 16. kapitole Skutků apoštolů. Jak asi vypadalo toto zabránění? Nevíme, nemohl se jim postavit fyzicky do cesty... Oni chtěli dělat něco jiného – a to výhradně pro evangelium, ani trochu pro sebe – ale ne, Duch Svatý je poslal do Frýgie a Galatie…
Zažil jsem to jen jednou – což je moje ostuda. Možná vy, kteří chodíte víc na různé charismatické konference, budete o tom vědět víc z vlastní zkušenosti. Vlny smíchu procházely řadami lidí, jak seděli v tom velikém sále Paláce kultury. Normální, radostný smích...
Duch Svatý je nejjemnější a nejcitlivější bytost, která existuje – ale není to člověk, proto ani nemůže být žena. Pán Ježíš je muž; největší tajemství víry ze všech tajemství víry spočívá v tom, že druhá osoba v Boží Trojici se stala člověkem, aniž by přestala být Bohem. Pán Ježíš byl počat jako člověk mužského pohlaví. Ale Bůh Otec, i když je Otec, to slovo není jen nějaká metafora, on je skutečný Otec, ovšem není muž, protože není člověk...
