Nikdy jsem nikde nic podobného neviděl: velká zelená větev. Větev, která leží na chodníku, téměř ve středu města. Spadla přes plot ze stromu v zahradě obklopující rozpadávající se vilu. Nikdo větec neodnesl, nikdo ji neodstranil, nikomu nestála za pozornost, lidé chodili okolo ní. Zelená větev, zelená ne proto, že by měla ještě zelené listí. Zelená proto, že ji za tu dobu, co ležela na chodníku, kolem dokola obrostl sytý zelený mech...
Nedávno jsem slyšel návod, jak se stát svatým. Na prvním místě být Ježíšovým svědkem, potom teprve můžeš být svatý. Není možné být svatým bez svědectví. Kdo je to svědek? Svědek je člověk, který svědčí slovy o tom, co se stalo. Při různých nehodách, zločinech, při svatbách, při křtech, dobrých skutcích, zázracích. Stává se, že něco slyšíme, vidíme – jsme toho svědky – ale vůbec to nepochopíme nebo pochopit nechceme...
Začněme od začátku, hned od první věty štěpného komentáře paní Vášáryové: „Katolická církev je starobylá instituce, která má celosvětový charakter, svoje rituály, ornamenty, symboly.“ Je to chvála, nebo hana církve? Rituály – to snad není nic až tak zlého, symboly – no prosím, ale ornamenty? Jako by chtěla paní Vášáryová obvinit církev z formalismu a pokrytectví...
Vydal jsem se dál „do ulic, jedna se ponenáhlu mění v pískovou cestu po břehu přehrady, jež sahá až k centru města…“. Přehrada je secesní, což se projevuje dvěma věžičkami, které uvozují silničku na hrázi. Je-li Praha město sta věží, Liberec je město tisíce věžiček: na vilách, na radnici, na úřadech i domech; svou věžičku má i soubor domů pro zaměstnance firmy Liebig & Co., celek, kterému se říká Liebigovo městečko...
„Ježíš Kristus nekandiduje, tak nemám koho volit,“ vysvětloval mi jeden bratr, proč nejde k volbám. Nic ve zlém, bratře, ale proč by měl Pán Ježíš kandidovat? Je snad jeho pravda předmětem hlasování?
Smrt se lékařské vědě nikdy nepodaří odstranit. Co s ní? Ateista se pomyšlení na smrt vyhýbá. Pokud se jí zabývá, tak spíš uvažuje o eutanazii. Jen aby nemusel přemýšlet o tom, kam umírá. Víme my, kam umíráme? V Božím plánu je život věčný. Smrt je velkým burcovatelem a kazatelem. Právě v ní dosahuje Boží láska největších výsledků. Milost dobré smrti je možné předem vyprosit sobě i druhým...
Vyrazil jsem vstříc celému labyrintu výstav rozmístěných do několika pater; abych jmenoval dva protipóly: velmi hodnotná stálá expozice českého umění 20. století – a první výstava mladého libereckého malíře (no, malíře…) v rozsahu, jakým by se jistě necítil nedoceněn žádný zkušený malíř...
