Vše začalo 10. 6. 2019 reportáží České televize, která byla věnována příběhu židovské obyvatelky Lidic Štěpánky Mikešové, jež zahynula v koncentračním táboře. Reportáž seznámila diváky s výsledky bádání historika Vojtěcha Kyncla, podle nichž k zatčení této ženy došlo na základě udání její domácí Alžbětou Doležalovou, která na útrapy z koncentračního tábora zemřela v roce 1946...
Porozumět slovesu „chválit“ nám nezpůsobuje problém. Třeba řekne-li šéf: „Tohle se ti opravdu podařilo, tentokrát jsi odvedl perfektní práci!“ Nebo když dítě přinese ze školy hezkou známku a my řekneme: „No vidíš, jak seš šikovnej! A takový známky bys mohl nosit pořád, jen kdyby ses trochu víc učil!“
Lidé, kteří odmítají očkování proti nemoci covid 19, se musí podrobit různým omezením; připadá mi to logické. Opakovaně jsem se setkal, Bohu žel i v křesťanských kruzích, se srovnáváním těchto omezení s tím, že židé museli za války nosit žlutou hvězdu. Někteří lidé měli prý až tolik cynismu, nevím, sám jsem to neviděl, že na nějakou demonstraci proti epidemiologickým opatřením přišli s jakousi replikou židovské hvězdy na šatech. Nepochopím to...
Pro víru je nutné dvojí: stát před Bohem, to je modlitba, rozjímání, mše svatá – a chodit s Bohem – tedy žít stále podle Božího řádu, řádu lásky. Základ je stání – modlitba. Čím ta bude dokonalejší, tím více ovlivní i naše chození s Bohem. Ideál je, aby se stání ztotožnilo s chozením...
Mezi mými přáteli a známými, to je v mé názorové bublině, převládají ti, kdo odmítají očkování proti nemoci covid 19; je mi to nepříjemné, protože člověk se od své bubliny nerad liší. Jako každý, i já jsem ve své názorové bublině spokojen, cítím se v ní dobře, právě proto, že v žádné důležité věci si s přáteli nemusíme moc vysvětlovat a rozumíme si; spíš si jen tak přizvukujeme a dodáváme si navzájem nové zážitky a argumenty, které nás utvrzují v tom, co si myslíme. Ne tak pokud jde o očkování proti nemoci covid 19...
Nádherným a povzbuzujícím příkladem pro boj se zlem a život podle Božího Slova je dnešní světec – svatý Prokop. Jeho život je ztělesněním dnešního Božího slova. Žil na přelomu 10. a 11. století. Stal se mnichem – benediktinem v Břevnovském klášteře. Sázavská kronika o něm píše: „Pohrdl marností světa, zřekl se domu, manželky, polností, příbuzných a přátel, dokonce i sebe samého, dal výhost lsti plnému světu a jeho bídné nádheře.“
Možná to nejhorší, co může křesťanskou katechezi potkat, je hlásání evangelia bez Kristova kříže. Jako by se vytrhaly z Bible stránky, na kterých je vytištěna zpráva o Pánově ukřižování. Pak by mohla být evangelia docela přijatelnou, trochu fantastickou, hezky dramatickou, ale nikoho nerušící knížkou pro čtenáře z bohaté konzumní společnosti...
