„Dědo, ty jsi viděl živý dinosaury?“ zeptal se mne nedávno vnuk nad výpravnou knížkou hemžící se pterodaktyly, tyranosaury a plesiosaury. „Neviděl. Ale se strejdou jsme zastavili Turka na Moravě!“ odpověděl jsem a dal k dobru historku, kterou jsme s bráchou slýchávali od tatínka. Zní v ní třeskot zbraní, ržání koní, s Moravou je zle a nebýt nás Čechů, kdoví, jestli by dnes Evropa nekončila za Pardubicemi...
Politika je běh na nesmírně dlouhou trať. Na to se nesmí zapomínat. Trendy, které se projeví změnou politického obrazu nějaké země, se formují po desetiletí a na změnách, pokud jich chce nějaké hnutí, strana anebo mimořádně silný jednotlivec dosáhnout, je třeba pracovat roky; a neuspět v prvních volbách, kterých se nově založená strana zúčastní – to je snad přímo přírodní zákon...
K tradicím jezuitů náleží – nevím, jestli dodnes – také elogium: vypsání života, příkladných vlastností a význačných činů zemřelých členů řádu. Elogia ze starších dob jsou dnes cenným historickým pramenem a často i literární památkou. Následující vzpomínky na Františka Líznu se takovému významu samozřejmě nemohou blížit. Ale název „Elogium“ jim snad bude slušet jako připomínka slavné minulosti, na kterou ta nedávná v mnohém navazuje...
Když se stal papežem Jan Pavel II., bylo mu 58 let a svět byl udiven – kromě mnoha jiného – i délkou a bohatým programem jeho cest. František stanul v čele církve ve věku 77 let. Cestuje méně než Jan Pavel II., ale rozhodně ne málo. Za osm let vykonal na tři desítky návštěv v různých koutech světa. Jeho apoštolská návštěva Iráku všechny předchozí cesty překonává náročností i komplikovaností svých okolností...
Hraniční přechod kousek od Bělehradu projíždíme bez zdlouhavých kontrol. Je to nezvyk v těchto končinách. Naše putování po jihovýchodní Evropě pokračuje po prázdné rumunské silnici. Posledním cílem výpravy je Banát. Auto projíždí hlubokými lesy. Nikde nikdo. V mysli mi začínají naskakovat příběhy, jak právě v takových odlehlých místech někoho přepadli, o všechno ho obrali a málem zabili...
Vůdkyně běloruské opozice Svjatlana Cichanouská potichu připustila, že Lukašenkův režim vyhrál – ne volby, ty nadále pokládají za neregulérní nejen představitelé běloruské opozice a většina Bělorusů, nýbrž i Evropská unie a Spojené státy americké, ale v otázce reálné politické moci… A tak tomu není jen v Bělorusku, jak se zdá, všude po světě dnes vítězí politická hroší kůže a krutost diktátorů...
Brutalita diktatur, jakkoli se to občanům zemí, které v diktatuře nežijí, někdy jen velmi těžko věří, do značné míry závisí na reakcích okolního, svobodného světa – ke kterému, i přes nevymazatelnou zkušenost strachu z komunismu pod kůží nás, příslušníků starší generace, patří i Česká republika. Diktatury nejsou rády stavěny na pranýř, a to ani v zahraničí. Mají rády, jsou-li brány jako vážení a úctyhodní partneři....
